Přidat názor k článku Vojtova metoda a psychika

Terapii Vojtovou metodou - tzv. reflexní lokomocí, využívám v rehabilitaci své dcerky už čtyři a půl roku a musím potvrdit Vaše zkušenosti.
Samozřejmě, že to zanechává "stopy" v její psychice - jiné holčičky své panenky češou a krmí a moje Klárka s nimi cvičí. Reflexní terapie je ale pro ni běžnou součástí života, třeba jako čištění zubů. Je to nejoptimističtější dítě v širokém okolí, byť u cvičení většinou pláče, dokonce vím, že protahování zkrácených šlach a spastických svalů ji určitě bolí.. Přesto si troufám si tvrdit, že cvičení náš vzájemný vztah spíše utužuje, než naopak.
Mockrát jsem přemýšlela o tom, co si asi myslí, když cvičíme. A vzpomenu si na lidi po úrazech, kteří absolvují dobrovolně mnohé ještě bolestivější operace, rehabilitace, že musí mít pevnou víru v uzdravení a velikou vůli se vrátit zpátky do života. Jenže děti zvážit všechna pro a proti nedokážou, tohle zkrátka samy rozhodout neumí, od toho jsme tu my, jejich rodiče. Myslím, že žít s tím, že je něco špatně u mého dítěte je proto, že jsem vůli vytrvat neměla, bych nechtěla. A proto cvičím a cvičit budu, dokud to bude potřeba. Pokud totiž dám na jednu misku vah roční cvičení a na druhou nějakou komplikovanou operaci, přijde mi cvičení jako menší zlo, i když to trvá déle.
Naučit dítě, že má nějakou povinnost a zodpovědnost, mu určitě neuškodí. Děti s mnoha onemocněními to mají podobné - musí držet dietu, brát léky nebo mají jinou potíž, která je limituje. Znám jich docela dost a vím, že nesnáší, když je někdo lituje.
Znám i dospělé zdravotně postižené, kteří jako děti Vojtovu metodu necvičili a proto dnes chodí obtižně nebo vůbec. Do jednoho litují toho, že byla za minulého režimu tahle metoda snad kvůli emigraci prof. Vojty v nemilosti. Cvičí až ako dospělí a přestože samotné cvičení je nepříjemné až bolí, potom se jim nesmírně uleví. Rádi by cvičili víc, ale pojišťovna jim tak častou rehabilitaci, jakou my můžeme nabidnout svým dětem zdarma a v jakoukoli dobu, neuhradí a ani to není organizačně možné.
Proto chci vzkázat všem maminkám, že podle mého názoru je lépe zjistit, že cvičím možná se svým dítětem "zbytečně", než necvičit a pak si to jednou vyčítat.
Je ale fakt, že kdyby existoval nějaký seriozní výzkum, jistě by se tahle diskuse vůbec nerozproudila.