Přidat názor k článku Vojtova metoda a psychika

Také jsem dcerou cvičila cca od 8 měsíců do 1,5 roku. Ze začátku to bylo šílené, také jsem pochybovala, zda je to potřeba. Ale v době, kdy se ostatní děti pokoušeli lézt, se ještě nepřetáčela, resp. párkrát se jí to povedlo a pak klidně 3-4 dny nic. Samozřejmě jsem jí srovnávala s o 3 roky starším synem ( I KDYŽ VÍM, ŽE KAŽDÉ DÍTĚ JE JINÉ...). Dětská doktorka mi tvrdila, že je to tím, že je moc tlustá, ať jí moc nekrmím. Jen mi nedokázala vysvětlit, jak to mám udělat, odtrhávat od prsu jsem ji fakt nechtěla.
Nakonec nás pro jistotu poslala na rehabku, tam mne sice uklidnila doktorka-nižší svalový tonus, pohybově tak o 3 měsíce pozadu, ale to zvládneme. Jenže ten řev při cvičení!!!Rehabilitační pracovnice ( nevím, jak ji nazývat, nemá žádný titul)byla moc milá, ale odpor dcerky a pláč také těžce nesla (usmívala se na ni, snažila se jí konejšit, já ale necítile nějakou vnitřní sílu, přesvědčení, nevím, jak prešně to popsat, prostě něco, co by mi dalo sílu cvičit dál). Pláč a řev mi vysvětlovala jako odpor děťátka, jako jeho zatím jediný způsob, jak vyjádřit nesouhlas s omezením pohybu. Doma mne nikdo nepodporoval, manžel nechtěl dcerunku mučit, tentýž názor měla moje matka i oba rodiče manžela. To byla asi nejhorší období, já vynervoaná, unavená, dcera někdy tak vzteklá(i mimo cvičení), že se prohýbala do luku a modrala a do toho moje fyzická únava a také 3,5 letý syn.
Nakonec mi kamarádka doktorka dojednal setkání s neuroložkou, která konstatovala, že se jí prostě přechází mentální vývoj před pohybovým a posla ke svoji fyzioterapeutce ( nemocnice Ke Karlovu v Praze). A ta mi sice řekla, že dcera mohla cvičit mnohom dříve, že by to pak bylo na kratší dobu a s menším odporem a že je důležité se rozhodnout a vytrvat. Prostě věřit, být pokud možno v pohodě a přenést to na děťátko. Ale vztek až do modrání se jí také nelíbil, i když při cvičení to dcera předvedla jen jednou. A tak byla dcerka poslána na EEG a shledána normální. Lékařka, která záznam vyhodnocovalo, se divila, jak hezky mluví, jak jí to myslí, no prostě vůbec nevěřila, že nechce se hýbat . Prý až se rozchodí, tak se mentální vývoj ješte urychlí. Na záchvaty nám poradila hlavně klid, popř. mírné protřepání, aby se dcera nadechla, ale je to prý afekt, tj. její vědomé jednání a pokud to zvládnu, je nejlepší si toho nevšímat. Doma jsme sice zkraje občas přepali, křičeli se synem i manželem: Adélko dýchej, ale nakonec jsme zkusili dělat, že nic. Hladit, nebo položit na deku a být u ní a ono se to vytratili samo. Nicméně cvičila jsem dál, víceméně jsme docházeli k obou fyzioterapeutkám, vždy jsme si vybrali, co se nám z variant cviků líbilo, vyhovovalo.
Pak kolem roku už byla Áďa nepřepratelná, původní fyz. řekla, že už to nemé cenu, že je moc velká, že počkáme, co dokáže..., můžeme jen houpat na mící, masírovat, míčkovat. Ale já už viděla pokroky, také jsem viděla stagnace, pokud jsme déle jak 14 dní necvičily a tak jsem toho nechtěl nechat. Tenkrát mne zechránil syn, protože jsem všechny cviky nejdříve zkoušela na něm a on mi říkal své pocity: bojím se, že spadnu ze stolu, nevydržím se nehýbat, chce se mi otočit a ty mne držíš, ALE NEBOLÍ TO ANI TROCHU, ANI TAM KDE MNE MAČKÁŠ!!! V nemocnici to fyzioterapeuka vzdát nechtěla, ale když viděla, jak moc se dcera brání, navrhla několikadenní přestávku ve cvičení, pak třeba jen jeden lehčí cvik. Chvilku to pomohlo, ale pak stejné řev a ta velký opdor, že jsem neměla fyzickou sílu. Tak jsme přidali mačkání dalších bodů a zapojení další osoby( to jsem si musela zapamatovat, naučit a doma zaškolit manžela a moji maminku, kteří mi začali pomáhat.(DÍKY)Prostě, že je dcera silná osobnost a zkusíme ji přeprat. Znělo to dost šíleně, ale během 14 dní to zabralo.
V 1,5 začala chodit, ale špičky měla úplně vytočené ven! Nakonec hodně pomohly kotníčkové kožené botičky, kterých jsem byla do té doby odpůrce, lékařka a na původní rehab. také tvrdila, že to rozhodně ne. Jenže já jsem nějak vycítila, že je fakt úplně jiná než syn, že jsou jí oporou a ona hned trénovala i samostatnou chůzi. Samozřejmě jsme nožky hodně masírovali, teď už vím, že to bylo na místech, kde jsou reflexní plošky páteře.
No a ve 21 měsících jsme měli docela hezky chodící holčičku. Samozřejmě občas jsme zašli na kontrolu, masírovali, míčkovali.
Mezitím začal syn naopak stáčit špičy k sobě tak moc, že o ně zakopával a žádné napomínání, hravé cvičení a masáže nepomáhali. Takže jsme byli před měsícem u doktorky na rehab. s oběma dětma a u obou byla kromě míčkování a rovnovážných cvičení doporučena i Vojtovka. Dokonce nás poslala k té původní rehab. pracovnici a jediný syn si ji pamatoval( většinou nás v době cvičení dcery doprovázel). Áďa tam docházela do svého cca 1 roka a teď v necelých 3 si to ani nepamatovala( teda nevím, co má někde v podvědomí, ani si nepamatovala, že jsme doma cvičila a ona brečela). Takže teď cvičím se synem a dcerou a oba si to moc vychutnávají. Dcerce vyprávím pohádku, vydrží v klidu bez mluvení, prostě je pohodě. ( i jinak se umí zabavit sama,ale řádit umí víc něž starší barat). No a syn je naopak bervák,nekliný, takže mu holt nevýchovně pustím TV, ale nesmí ani promluvit. Obě děti ví, že přes ty kouzelné bodíky, co mačkám, se přenáší něco důležitého o hýbání, chození do mozku a ten se nesmí v tu chvíli "zlbnout" a posílat mu ješte něco dalšího. Takže musí být pokud možno v klidu. Pak vezmeme míčky, trochu se masírujeme navzájem, trochu lehtáme, je to docela v pohodě, nejhorší je najít čas, máme hodně koníčků, kroužků, plavání, Sokol a tak. Už po měsíci vidím sama výsledky a to mne uklidňuje.
(Také vím, že Vojtovka nebolí, osobně jsem ji vyzkoušea právě v době počátků cvičení s dcerou. V podstatě jsem si na mojí neuroložse vyvzdoroval doporučení na rehab.,kam jsem chodila s dcerou a chtěla Vojtovju. Moje doktorka tvrdila, že se to u normální bolestí třeba krční páteřa nedělá, ale rehab. doktorka, mne ujistila, že ano.Dokonce mne rahabilitovala stejná paní jako dceru, takže vím, že TO POMÁHÁ I NA MENŠÍ POTÍŽE AKUTNÍ A ŽE TO NEBOLÍ.)
Závěrem snad jen to, že dcera je teď pohybově v normě, ale mentálně je dle tvrzení dětské doktorky, ředidelky, logopedky ( mluví výborně na svůj věk) skoro o rok dopředu. Ředitelka ve školce řeší, zda je nedá hned do 2. třídy. Pochopitelně jsem strašně pyšná...
Takže pokud nejste přesvědčeni, že je Vojtovka ve vašem případě nutná, klidně hledejte alternativy, hlavně se nenervujte. Určitě i to se přenáší na mimčo. No a začít později jde, viz. syn, který začal v 5,5 a také se mu to lépe vysvětluje.
Tedy najděte to, co vyhovuju vám i děťátku, hlavně to nenechte úplně "plavat". (jinak se myslím, že plavání také moc pomáhá!!!)
Toť vše, přeji všem jen úspěchy a zdraví, na tom, jak toho dosáhnete až tak nazáleží. Hanka