Přidat názor k článku Jak jsme prohráli boj o židle

Ale já to beru. Prostě Jeníček je dítko živější, to bezpochyby. Ale...když mu nedám žádné mantinely, tak si bude dělat, co chce.
Mám spíš dojem, že autorka se chlubí, jak čilého má kloučka a jaká je to psina, že musí Jeníčka co chvíli odněkud sundávat, že mají podivný pokoj, protože Jeníček skáče po židlích...
Něco jiného je např. odstraňovat klíče ze skříněk, které by mohlo dítě spolknout (klíče, ne skříňky), a něco jiného je nechat dítě skákat po židli, po stole, stahovat věci...
Jsou prostě věci, které se nesmí dělat. Jeníček je jak rozjívené štěně - i to se musí vychovat, aby bylo civilizované. A Jeníček je lidská bytost, která jednou bude muset do školky, do školy...
Nedávno jsem v rádiu poslouchal docela zajímavou diskuzi o dětském vzdoru. Paní psycholožka hovořila o čtrnáctileté dívence, která neustále vynucuje všechny své potřeby pláčem nebo fňukáním eventuelně křikem a záchvaty vzteku. Prostě v dětství se s tím nic nedělalo - jenomže teď ty záchvaty vzteku uplatňuje na své přátele a potencionální nápadníky. A ono to funguje - kdo by odolal plačící dívence, že?
Co když to s Jeníčkem bude podobné? Když všechno může a leze vzhůru k výškám - nezkusí třeba časem vyndávat dveře z pantů? Nebo nepovalí stůl, ze kterého se tak krásně dá udělat barikáda?