Přidat názor k článku Jak jsme prohráli boj o židle

Agnes plně s tebou souhlasím. Dítě poleze kamkoliv, protože neví, že je to nebezpečné. Máma tu není od toho, aby ho stále odněkud sundavala, protože jednou si nemusí všimnout. Máma tu je podle mého od toho, aby ukázala, že to nebezpečné je. To znamená nechat spadnout, nechat natlouct, nechat poznat bolest. Plácat nemá smysl. Pak bolest přichází od mámy a to je pro dítě nepochopitelné. Navíc si spojí bolest ne s lezením na židli, ale s tím, že ho máma vidí lézt na židli. Tak si příště vybere chvíli, kdy máma u toho nebude. Logické ne?

Bolest musí přijít z nebezpečného chování. A než se na mě vrhnete ... máma je tu především od toho, aby ta bolest nebyla veliká, ale jen bolístka, která sice vadí ale rychle přejde. Prostě takový řízený pád. Vlastní zkušenost je ta nejlepší.

Já měla zase problémy s dcerou, když se učila chodit. Ona se neopírala o nábytek. Ona po nábytku vyšplhala do stoje, pak se otočila směrem do pokoje a rozeběhla se. No a tam byl stůl. Stůl nebylo možné dát jinam. V maličkém 1+1 bytě si moc vybírat nemůžete. Hlídat pořád ... nemožné. Musela jsem i vařit, i prát i uklízet. A to nešlo dělat jen když malá spala. Nejdřív jsem dělala všechno možné i nemožné. Pak jsem zjistila, že to nemá cenu, že se stejně nedohlídám. Tak jsem jí vždycky řekla "Uhodíš se!" a nechala jí. Jasně, zastřelte mne ... vážně si natloukla ... jednou, dvakrát ... ale přišla na to, že máma nevaruje zbytečně. A myslím, že se mi to vyplatilo a párkrát stačilo jen říct a vyhnuli jsme se nebezpečí.