Přidat názor k článku Jak jsme prohráli boj o židle

Taky mám doma takovýho čilouše - říkám mu torpédo nebo živelná pohroma. Je to moc hodnej kluk (28 měsíců), bezelstnej, přátelskej, dobráček. Ale neposedí, neposlechne, dělej co dělej. Zkoušeli jsme všechno. Domluva, vařečka, vlastní zkušenost, prostě bez výsledku. Tak máme doma ohrádku 2,2m x2,2m. Takovej malej pokojíček v kuchyni. Tam je moc spokojenej. Jen tam si dokáže sednout a s něčím hrát, na něco se soustředit. Jinak prostě jen lítá a kramaří. Takže doma je nám hej, ale na návštěvy s ním prostě nechodím, do obchodů jen když sedí ve vozíčku. V postýlce spí taky jen proto, že se z ní nedá vylízt. Moje noční můra je až bude bez plen a bude chtít v noci chodit čůrat - to mu budeme muset dát normální postel a to teda nevím, co budeme dělat. Umlátit ho nechci, ikdyž proti výchovný neemocionální ráně nic nemám, ale jak docílit, aby tam ležel, to teda nevím. Takže já tedy rozumím tomu, co je to živé dítě a taky musím vydržet ty nechápavé sudičské pohledy . . .