Přidat názor k článku Jak jsme prohráli boj o židle

Není, jen tak mimochodem, věc každého jak své dítko vychovává???

Autorka nám chtěla přece svým článkem jen sdělit jakou mají radost, že mají zdravého prcka, sic trošku čilejšího, ale že vše dopadlo dobře a neběhají dnes po ordinacích neruologů atd atd...
Tak proč se s ní o tu radost nepodělit proboha??? Proč se do ní navážet??? Kázat jí o výchovných pravidlech a správných trestech???

Já mám 14i měsíčního syna, také jsme běhali po neurologických ordinacích, chvíli museli cvičit Vojtu, a naštěstí z toho nakonec nic nebylo (naštěstí se lékaři spletli). Dnes máme doma raubíře, který tu mydlí do klávesnice a zablokuje počítač, tu vyndává skleničky z komody, tu tahá psa za ucho, přesně to co ví že nesmí prostě dělá nejraději. Já netvrdím, že ho občas neplácneme přes zadek či ruku, ačkoliv to ze srdce nenávidím, občas to prostě jinak nejde. ALe situací, kdy se u nás něco řeší plácnutím místo domluvy je minimálně. Navíc nemůžu říct, že bych měla pocit, že to něco řeší a že si prcek v tomto věku uvědomí proč byl plácnut.

Odměna a trest je přeci věc názoru a každý rodič snad nejlépe ví sám co nejlépe platí zrovna na toho jeho rošťáka a co je úplně zbytečné.