Přidat názor k článku Jak jsme prohráli boj o židle

Tak to u nás se sice hranice vždycky vymezovaly, ale jenom tam, kde to bylo nezbytně nutné. Dokud byly děti maličké (cca do 1,5 roku), tak se dbalo na to, aby nikomu neubližovaly, aby ze vzteku nebo zlosti neničily věci a aby nepodnikaly věci nebezpečné. Takže ano, trouba, okna, balkón atp. bylo tabu.
Kytky, dospělácké knížky a jiné věci, které by mohly přijít k úhoně jsme prostě odstranili z dosahu. A místo toho, abychom pracně vysvětlovali ročnímu batoleti, že do květináčů se neleze a několik týdnů ho opakovaně plácali po pacičce, tak jsme mu pravidla zmenšili na pár těch "životních". A ve dvou letech už nebyl problém říct "to se nesmí". Stačilo to pak říct jednou, maximálně dvakrát. Sobě jsme ušetřili nervy a případnou škodu a děckám zbytečný pláč.
Pokud děcko má touhy lézt po židlích, tak je potřeba mu to umožnit pod dozorem, nechat ho to zkusit, jít na průlezky, postavit doma překážkovou dráhu atp. Až si to ozkouší, tak tohle lezení samo přejde. Nebo taky ne, ale dítě bude dost obratné na to, aby si neublížilo. Zákazem v tomto případě nic nevyřešíte. Trvejte na svých pravidlech (třeba že u jídla se na židli sedí, pokud nesedíš, odnáší se talíř), ale nesmí jich být moc. A pokud má takovou touhu lézt, tak je opravdu nejlepší mu zajistit bezpečí a postupně to uvést do rozumných mezí.