Přidat názor k článku Jak jsme prohráli boj o židle

V celé živočišné říši se setkáme s fyzickým potrestáním. štěňata se vytáhnou za kůži na zátylku, koťatům matka kočka občas nafackuje, aby dala pokoj, hříbě utrží sem tam nějakou tu ránu hlavou (jestli vás někdy takhle "šťouchnul" kůň, tak víte, že je to poměrně důrazné upozornění), opice své nezvedené dítko taky občas potrestá.
Můžu jednoročnímu dítěti vysvětlovat, že se to nesmí, ale pokud si nedám pozor na tón hlasu (slovům stejně ještě nerozumí), tak je to k ničemu. V tomto případě mají velkou výhodu lidé, co někdy cvičili psa, protože je jim jasné, že vysokými tóny se chválí a hlubokými kárá. Dítě v tom má jasno (to není teoretizování - mám kamarádku - výcvikářku, která má skoro dvouleté dítě a bez problémů nechá malou běhat před kočárkem, aniž by ji vedla za ruku - a to i po rušných ulicích, protože malá prostě poslechne).
Ona metoda "domlouvání" je fajn a účinná - já sám bych v dětství radši držel dvě facky než poslouchat pět minut, proč se něco nedělá a proč jsem tím rodiče zarmoutil - ale když dítě řve jako tur, tak můžu dost těžko něco vysvětlovat - v tomto případě bych volil metodu plácnutí - ne tak, aby se dítku udělaly modřiny, ale tak, aby se zarazilo v činnosti - v tom, co momentálně dělá a poslouchalo.
Mám zkušenost, že děti takovéto "plácnutí" většinou zaregistrují, ale málokdy po něm pláčou - prostě najednou tu byl podnět - fyzický, když sluchový nezabral - a dítě nám najednou věnuje pozornost.
Scéna "Já chci toho Spidermana" před obchodem, kdy čtyřletá dívenka fakt řvala naprosto příšerně a dostávala hysterický záchvat a maminka ji utěšovala "Miláčku, stejně mají teď zavřeno", aniž by na to dívčinka brala ohled je docela výmluvná....