Přidat názor k článku Jak jsme prohráli boj o židle

Na příspěvky nestačím zírat. Ale už jsem vypozorovala, že od duchu prvního příspěvku se často naladí celá diskuse. Těm diskutujícím, které zastávají názor, ať si dítě trochu ublíží, ono ho to naučí - jak si představujete tu regulaci pádu ze židle? Dítě sebou (a tohle je malinké, trošku přes rok) může švihnout nešťastně dolů na podlahu, případně na roh stolu a může být tedy poučené až do smrti. A těm diskutujícím, které autorce vyčítají, že dítě dostatečně nevychovává - jednak v diskusi sama psala, že to dělá, a potom - necháváte snad horké nápoje a nádoby přístupné dítěti (poté, co jste mu vysvětlili, že to pálí a jednu mu pleskli?). Kašlete na záslepky elektrických zásuvek, protože jste přece dítěti přísně mnohokrát za sebou řekli NE? Necháváte ho samotného v pokoji s otevřeným oknem, protože jste mu vysvětlili, že může vypadnou a zabít se? Fakt nechápu, jaký je rozdíl mezi židlí, která je pro tohle robátku asi příšerně lákavá a taky příšerně nebezpečná a ostatními nástrahami. Mám v živé paměti, že když se prcek začal pohybovat, šroubovali jsme ke zdi všechny jen lehce vratké skříně, knihovny přišroubovávali ke stropu a nevím co ještě. Přes to, že jsme provedli tato bezpečností opatření, místo toho abychom mu pouze důrazně vysvětlili, proč to či ono nesmí, případně mu naplácali, je synek v pěti letech milý, veselý, zdvořilý a poslušný. Vzorně vychované a poslouchající šestnáctiměsíční dítě neznám.