Přidat názor k článku Jak jsme prohráli boj o židle

I já jsem pro vytváření bezpečného prostředí a hranice. Náš syn je vlemi potřebuje a je za jejich dodržování nakonec vždy vděčný. Jen to jeho neustále "testování", jestli MY umíme DRŽET HRANICE, je pro mě občas vysilující...

A mimochodem - židle jsem vyřešila tak, že jsme ho dvakrát prostě nechali "řízeně" ze židle spadnout. To když na ně začal lézt a ve stoje se břichem opírat o opěradlo. Odstranila jsem z podlahy všechny kostičky a byla poblíž, ale prostě jsem ho nechala se s tou židlí překlopit. Následovalo utišení v náručí, nabacání židli a vysvětlení, že na židli se sedí (u nás se vysvětluje pořád a všechno, na něj to zabírá). Zkusil to pak do týdne ještě jednou, stejná scéna. A od té doby si sedá. Nebo když stojí, tak směrem ke stolu a ne k opěradlu. Pravda, nyní hrozí vyražení zubů, ale učím ho si židli přisunout bezpečně ke stolu. Holt, nemáme židle kam jinam uklízet :-))))

Za celých 16 měsíců jsem ho nikdy neplácla - ani přes zadek, ani přes ruce. Zkoušela to párkrát babička a nemělo to význam. Jednak se tomu smál a druhak to vzal, jako že je normální, že se lidé bijí a teď od něj občas chytneme pohlavek my...

Nejsem schopna ho hlídat 100% celý den, proto mu musím vytvořit takové prostředí, kde bude v bezpečí. Když to znamená na čas zavěsit židlo ke stropu, ok. A netrestám dítě za svoje chyby - když já něco nechám nezajištěné, dítě využívá přirozeně příležitosti...

Všem přeju, ať jste vždy o krok napřed před svým průzkumníkem :-D