Přidat názor k článku Jak jsme prohráli boj o židle

V první řadě bych chtěl říct, že článek byl jeden z nejlepších tady za poslední dobu. Z autorky mám pocit, že ví co chce a taky ví, že dítě, které má, je dítě, které chtěla. A je schopná se o něj postarat.
Máme doma stejně starého kluka a nepřipadá mi, že lezení na židle a na gauč je něco co bych mu měl zakazovat.Jak už tady někdo psal, je to normální vývoj a zvídavost je věc přirozená, naopak si myslím, že pokud děcku vytýčím jeho prostor ze kterého se nebude moci hnout, tak mu ublížím víc.
Tady v komentářích ke článku se sešlo hodně "maminek", které potkáváme dnes a denně a všude. Stačí vejít někam do marketu a hned slyšíte " proboha co to zas děláš, neber to, nešahej na to, pojď sem, kam zas lezeš,", a to jsou jenom ty slušnější výrazy. Tak to zažily doma, tak to posouvají dál, zase na svoje děti, věčné okřikování, věčné zákazy. Minulý týden jsme byly na kontrole ve špitále a byla tam mamina od dvojčat. Dal jsem si tu "práci" a počítal zákazy. Vyšlo to na neuvěřitelných sedmnáct zákazů za minutu. Tak nějak si představujete, že by měla autorka usměrňovat Jeníka? Myslím, že spíš taková matka by potřebovala dovychovat.
Autorce ještě jednou dík, pobavil jsem se.