Přidat názor k článku Jak jsme prohráli boj o židle

Tak jsem si přečetla článek a i skoro celou diskusi a opět mě to přimělo k přemýšlení o těch mých ratolestech. Tak mi dovolte napsat pár zkušeností z mého malého výzkumu na tom mém pidivzorku obyvatelstva. Jsou mezi nimi děti jak divočejší, tak klidnější, ale co se týká jejich bezpečnosti, reakce mají velice podobné. Hodně dlouho jsem hloubala nad tím, jak je to možné. O jejich dalším vychování by se totiž dalo diskutovat a rozhodně není bez problémů (to abych naznačila, že nejsem vševědoucí a nemám patent na výchovu, i když jsem se tak ftipně nazvala) A pak jsem z toho vydedukovala tento můj postup, který nebyl ale asi nijak myšlenkově řízený, v tomto případě jednám zřejmě díky pudu sebezáchovy mých dětí zcela intuitivně.
Takže věcí, které jsou pro děti nebezpečné, jsem je nikdy, ale opravdu NIKDY nenechala dělat vůbec, či bez dozoru, to dle tipu činnosti. Zkrátka jsem nad nimi bedlivě dohlížela - a skutečně se to dá, byla jsem dokonce jednu dobu doma se třema dětma, než to druhé nejstarší začlo chodit do školky. I když v tomto případě je možná fakt, že to byla spíš pro mě pomoc, protože ti starší chvílema plnili funkci radaru místo mě:o) Narozdíl třeba od jiných věcí, které nejsou životu nebezpečné a u kterých jsem občas vyměkla - třeba hrabání v mém stole - když jsem měla hodně práce. Tam mi to pak trvalo mnohem déle. Samozřejmě platí tu, že ty opravdu důležité věci, které nesmí být poškozeny, nedávám na dostupná místa, ale myslím si, že respektovat moje věci a nelézt mi do nich, patří taky k slušnému vychování. Vždyť šuplíků a poliček, kde hrabat můžou tu mají habaděj, takže žádný teror z mé strany to není.
A co se týká činností, které jsou nebezpečné, ale dělat je je normální - já nevím třeba zrovna to šplhání po židlích, po stromech, vaření u horkého sporáku či jakékoliv pytlovinky, které děti prostě v rámci svého vývoje dělat budou, tak ty jsem dětem nezakazovala, jen jsem byla při nich, když je prováděly. Nejdříve s mou asistencí, pak podle dovedností s mým nenápadným dozorem. Přijde mi logičtější děti s nebezpečnými věcmi naučit zacházet, než jim je zakazovat, s tím, že až budou mít první možnost, tak se na ně vrhnou. Takhle jim to přijde přirozené a nemají potřebu se vybíjet, když sejdou z očí:o)
A co se týká plácání, aškoliv v jiných směrech výchovy se čertím, hartusím a i plácám, když už nevím kudy kam, tak v tomhle směru to podivuhodně jde i bez toho.
A nemyslím si, že bych z mých dětí dělala cvičené opičky, tím že jim od mala vymezuji určité hranice. Děti by měly rozhodovat jen o věcech, o kterých rozhodovat jejich rozumem jde. Ale tohle jsou základní věci, které se jim dle mého názoru musí vštěpit od co nejútlejšího věku. Sám pan Matějček kdesi napsal, že děti jsou vychovávatelné tuším od devátého měsíce? A jak říkám, nejde tu o nějakou robotizaci, o to aby děti poslouchaly na slovo, jde tu o to, aby pro ně určité věci byly jako samozřejmost, jako zvyk, či přirozená reakce. Nemyslím si, že by bylo lepší s tímhle čekat až na dobu, kdy to budou chápat, protože toho bysme se taky nemuseli dočkat. Naopak čím starší dítě je, tím víc s námi bude o věcech polemizovat.
Dokonce si říkám, že jsem u svých dětí zaspala i výchovu v jiných směrech a že co bych jim vštěpila od toho batolecího věku a nečekala, až to pochopí, to by brali jako samozřejmost.
Znovu říkám, že tu nejde o cvičení opiček, jde tu o základní věci, které jsou neodiskutovatelné a nejdou dělat prostě jinak, než se jim snažím vštěpit. Třeba rozhrabaný květináč mi nevadí, jen přinesu smetáček a spolu ho zameteme. Ono je to za chvilku přestane bavit (a nebo nepřestane, ale tak ať, když to po sobě i uklidí - samozřejmě s mou pomocí, roční dítě to samo nezvládne, máme apoň vymyšlenou zábavu) Ale moje nejmladší dítě, kterému je 13 měsíců už ví, že na horké se nesahá a už ví co všechno u nás pálí. Ke schodům se nepřibližuje a do zásuvek prsty nestrká, ví že ta hlína se sice může rozhrabovat, ale že se nejí (a nebo to zatím dělá bezmyšlenkovitě, automaticky, nu což) Pravda po židlích ještě moc neleze, tak uvidíme, třeba se mi pomstí za tenhle chytrý příspěvek.
A pokud se tu ozývá, že je to náročné na děti neustále dohlížet, že je jednodušší věci před nimi schovávat. Nevím, ono je neustále jedním okem sledovat, není zase tak těžké a vrátí se vám to dvojnásob, až nebudete muset dvouletému dítěti neustále vysvětlovat, co smí a co ne, aby si nějak neublížilo. Až prostě budou tyhle věci brát samozřejmě, jako že slunce svítí a v noci je tma. K tomu mám hezkou historku, když jsem šla s dvouletým synkem - který mi taky v té době běhal v pohodě vedle kočárku - sic jsme na vesnici, kde moc nejezdí auta, ale zase nemáme chodníky. Jednou se vztekal, kvůli nějaké blbince a seknul sebou teatrálně do prostřed silnice. Aby se přestal vztekat, to doopravdy nějak neumím, ale když jsem mu klidným tónem řekla, aby se klidně vztekal, ale na kraji silnice, tak se beze slov postavil, přešel na kraj silnice a tam sebou stejně teatrálně seknul znova a ječel dál:o)
Možná tu platí, že kdo nezažil nechápe....nevím, klidně se do mě pusťte, já to snesu:o)