Přidat názor k článku Nebojte se porodu!

Ahojky,
Můj porod probíhal zcela jinak.
Zoufale jsem se ho celé těhotenství bála a četla v knihách s fotodokumentací a taky si to nechala popsat od kamarádek.Výsledkem toho byla myšlenka "Pane Bože,Co teď!"
Otěhotnět jsem se snažila několik let a když zaznělo z úst mé lékařky"Bohužel, je to špatné" nejprve jsem se zhroutila, ale nakonec jsem na tom začala hledat něco pozitivního. Budou peníze, začnu chodit do školy,budeme s manželem cestovat a budeme žít jen sami pro sebe.........a.......umřeme sami. Po láskyplném dostávání se ze vzájemných depresí, jsem otěhotněla. Co mohu říct? No...nečekala jsem to. Byla jsem v šoku. Asi tři měsíce, jsem občas vyšilovala (jsem ještě mladá, to nemůžu zvládnout,co když se něco staně a nebudeme v pořádku......Ježiš!POROD!)
Od třetího měsíce, jsme si s bříškem žili prima.Smířila jsem se s tím a představovala si jak asi bude naše mimi vypadat. Z fotek od rvního ultrazvuku jsem se snažila podobu vykoukat div jsem do nich nevypálila díru pohledem.Na posledním ultrazvuku mi řekli, že to bude chlapeček. KOnečně vím jak mu říkat.
Porodnici jsem vybírala až jsem bohužel přebrala.Bála jsem se nemocničního prostředí a personálu se kterým jsem neměla nikdy dobré zkušenosti.Švagrová mi poradila Neratovice. Sama byla po dvakrát absolutně spokojená.Já bohužel...ne.Od určitého měsíce se počítalo s plánovaným porodem císařským řezem.Hned na prvním monitoru mě jedna sestra začala ubezpečovat, že císař je absolutní nesmysl, že porodník asi neví, že čtyř kilové dítě, mohu porodit i z úzkou pánvý a mou výškou 161cm."Pokud b udu sloužit já maminko, uvidíte, že to odrodíte normálně"Dostala jsem doslova panický strach.Strach z toho, že mě budou nutit dělat věci jinak než jak jsem si jespolu s porodníkem naplánovala. Bohužel, osud tomu chtěl a vše bylo jinak......A já nikdy,nikdy nevzpomenu na porod s úsměvem a milou vzpomínkou.
Mou největší oporou na světě je můj muž.Miluje mě skutečně takovou jaká jsem.Každý poslíček ( moc jich nebylo ) mě děsil a myšlenka na sestru která by mi snad s velkou radostí porod vyvolala ještě víc.Monitor co monitor byli potíže.Poslední byl tak špatný, že si mě už vporodnici nechali s tím, že miminko může umřít."Hned ráno vám uděláme vyšetření na průtoky a uvidíme co se dá dělat"Věřila jsem jim,má "oblíbenkyně" měla volno a já se jim slepě svěřila.Ráno jsem se vrchní ptala, zda smím snídat a ona, že jistě.Co půl hodiny jsem se ptala na sesterně,zda na mě nezapoměli, měla jsem jít v sedm. "Jistě že ne,maminko" kolikrát odsekla sestra. Kolem poledne jsem si uvědomila, že jsem strachy zapoměla na miminko.Ještě se nepohnulo. Šla jsem na sesternu a zeptala se, co dál, a že se maličké nehýbe "Ale no tak maminko..." řečeno stylem ty husičko hloupá...Volal manžel,vylíčila jsem mu sůj strach a také to, že se jaksi nic neděje, ale peníze na mé posteli, u které mimochodem byla jen uklízečka a paní s jídlem, naskakují. Manžel na nic nečekal a přijel.Zaťukal na sesterně a slušně se zeptal co bude s tím vyšetřením, proč mi neudělali monitor, když necítím pohyby."ale vaše paní nás na nic neupozornila." To byla poslední kapka. Koukala jsem jako blázen.bylo po sedmé večer a manžel zvýšil hlas.Jedna sestra miletmo sáhla na břicho, ale jen tak lehoulince, skoro se ho nedotkla a sdělila mi, že se dítě hýbe. Upozornila jsem jí, že jsem devět měsíců těhotná a že sakra poznám, když se hýbe nebo naopak.Odešla bez jediné slova, druhá sestra na otázku manžela, co bude z vyšetřením "jéje, maminko, my na vás do čista zapoměli"Nezmohla jsem se na nic, manžel ano a tak sestra, odhopkala k telefonu a zavolala doktrora. behem minuty kolem mě nějaký prošel, jedl čokoládovou tyčinku a šel ke schodů. "No tak maminko, to byl on následujte ho" Zapoměla jsem říct, že jsem vypadala jak když čekám trojčata, takže jít dvě patra poschodech mě velice vysilovalo.Přes břicho jsem si neviděla, ale šla jsem.V sešeřelé chodbě jsem naslouchala, odkud uslyším nějaký zvuk, ordinaci jsem nakonec našla.Doktor seděl a cpal se.Lehla jsem si, totálně, udýchaná.......hotová. Během minuty, ani ne, to odložil, zahodil papírek do koše a otočen k počítači zahuhňal hotovo. Na mou otázku jak to vypadá, odpověděl"dobrý" A jinak?Proč se nehýbe? "Nevim" Otočila jsem se, a odcházela, "momentálně má čtyři a půl kila". byla jsem v šoku.Šla jsem chodbou zpět ke schodišti a litovala, že manžel jel domu. Doktor mě předběl, a klíčem si přivolal služební výtah. Já šlapala dvě patra nahoru.Vzala telefon a volala manželovi, že máme obří dítě. Propadala jsem panice a zoufalství.To byl pátek.V sobotu se mi udělalo, zle.Neslyšela jsem,viděla dvojmo.Položili mědo postele,napíchali injekce a opět nikdo až do večera nepřišel.Jen jsem ležela přemýšlela, jak se zeptat a koho,co se stalo, proč má mé dítě špané ozvy a proč se nic neděje.V sobotu večer, se monitor přetáčel třikrát.Adámkovo srdce zlobilo, víc a víc. Nikdo nic nedělal.Večer jsem se ptala sestry co dál, přijali mě přeci, že mému miminko jde o život.Pokrčila rameny.Byla jsem nešťastná a i teď kdy to píšu prostě brečím.Strachy a hrůzou, která mě pak čekala. V neděli večer, přišla sestra abych šla na monitor. Oznámila jsem jim, že nehodlám večeřet a ani jíst, ať okamžitě zavolají mému porodníkovi (chudák,byl na dovolené) a sdělí mu co se tu děje.Zná mě, ví že nejsem histerka. Ráno mě pan primář oznámil, že mě tedy v jedenáct vezmou na sál. Konečně,všechno bude v pořádku.I přes to, že se jednalo o operativní porod, mažel byl přítomen.Nechali ho stát kousek od primáře,takže viděl vše.Ustál to krásně,byl v pořádku i přes to, že při porodu omdlela sestra.Byl lehce nervozní, ale syn nešel ven.Najednou šlo o čas,Lékaři mezi sebou přestávali mluvit a nakonec se po sobě jen koukali.I přes to,že jsem měla epidurál, bolest na hrudníku donutila mé tělo dýchat jako u klasického porodu. Tlak na hrudi byl nesnesitelný, přišla nějaká nová sestra a jen jí řekli"Rychle, tlačte!" ona přizkočila a zmáčklami hrudník tak, že jsem myslela, že umírám. "Máte kluka, obřího kluka!" slyšela jsem, je, ale Adámka ne. Zvracela jsem a nakonec omdlela.Probrala jsem se na pokoji.Manžel plakal a děkoval mi. Sdělili nám váhu 4640g a 54cm.Po hodině a kousek,manžel poslal všem sms a zavolal.Bohužel, ne všechny řeči co nám řekli, byli pravda. Syn vůbec nebyl v pořádku a ještě za mnou přišli lékaři a olácali se po zádech"No,začít o dvacet minut později,byl by mrtví.Zvládli jsme to že?" Neměla jsem sílu na to, upomenout je, že jsem si porod vlastně vydupala.Vyšetřili mě, zda nemám zlámaná žebra.Nemohla jsem pořádně dýchat ještě tři týdny.Malého jsem neviděla a čekala jsem až mi ho přinesou.Bohužel jsem se ho nedočkala.Druhý den ráno mi pomohla sestra vstát,osprchovat se a převléknout.Miminko dovezeme za pět minut.Hodina,dvě,tři....Ve čtvrt na dvě,mi dětská lékařka, která byla mimochodem velice ochotná, přišla říct, že se maličkému nedaří jak by si přáli.V bříšku byl téměř oběšený na pupeční šňůře a bohuželto vypadá na vrozenou vadu srdce a plic. Upozornila jsem je, že sama mám tachikardii, že je to napsané vméprůkazce, ale prý to s tím nesouvisí.Jede pro něj záchranka z Prahy a odveze ho na specializované pracoviště JIRP na Karlově. Chtěla jsem křičet, začala jsem vstávat "musím ho vidět", ale prý nesmím chodit, "no tak , tak dbře, přijedeme pro vás vozíkem"Ale nemohla jsem si se sešitým břichem dobře sednout.Nadechla jsem se a šla ke dveřím.Připadala jsem si, jako když na sebe koukám v nějakém televizním filmu.Bohužel...nebyla to komedie. Viděla jsem ho, byl obrovský, v plence a občas měl křeče. sestra mi přišla vynadat, ať si jdu lehnout.I přímluva dětskélékařky nezabrala.Šla jsem a tak mi malého přivezli ukázat v monstru-inkubátoru na lůžku.Byl napojen na všechnomožné,byl jen v plenc a oči měl zavázané gázou.Mlčel a já brečela.Sestra zavelela"Rozlučte se" a já řekla jen "Čauky".............Nějak nemůžu psát.
No........A tak mi Adámek odjel, mažel, který se řítil za namí, aby ho ještě viděl, ale se svým synem minul na železničním přejezdu.
Zkrátím to :
Na Jirpu ležel Adámek 14 dní a týden semnou. I následné komplikace, Vojtova metoda,chyrurgie se zarostlími nehýtky na nohou...........To vše vyvrcholilo v lednu, kdy bylo Adámkovi půl roku. Složila jsem se.Nemohla jsem mluvit,pořád jsem jen brečela a nevěděla, jestli vlastně své dítě miluju.Čekala jsem tu euforickou zamilovanost, to štěstí a ono nepřicházelo, i přes to, že syn je zdráv (pouze má sklon k epilepsii a křečem-ještě jsme je díky Bohu neměli). Začala jsem uvažovat o sebevraždě a najednou mi to přišlo jako jediné správné východisko.Musela jsem anonymě kontaktovat psychologa a ten mi moc pomohl.Popovídat si o tom s někým, byť mailem............pomohlo to.
Své dítě bezmezně miluji, ikdyž občas mám pocit že z jeho nápadů a zlobení zešílím, ale on mi to pak milionkrát krásněji oplácí.
Toužím po milé vzpomínce na porod a doufám, modlím se, že se dostaví.
S pozdravem Eva