Přidat názor k článku Trocha smutku

Bell, tebou popisované pocity dobře znám, ale musím připustit, že bez tvého článku bych si na to stěží vzpomněla.
Byla jedna neděle (v dubnu to bude pět let) a probudila jsem se s obrovskými křečemi v podbřišku - plná strachu o naše toužebně očekávané první miminko jsme jeli s manželem na gynekologickou ambulanci v nemocnici, bohužel, plod byl mrtvý (navíc více dní, což můj tehdejší gynekolog jaksi nerozeznal), nedalo se na nic čekat, za hodinku jsem byla na sále. Když mě připravovali a začínali dávat narkózu, bylo mi to jedno, bylo by mi jedno, kdyby mě tam rozčtvrtili, jen jsem si přála se z ní už neprobudit. Nebo se naopak probudit a zjistit, že se mi zdál jen ošklivý sen. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostala. Změnila jsem lékaře a při první návštěvě jsem se s se svou novou lékařkou chytla, že jí připadá nerozumné ihned otěhotnět, já jsem věděla, že jediná náplast na naše neštěstí je jedině miminko. Ale poslechla jsem, po tří měsíční pauze jsem ihned otěhotněla. Narodila se mi Terezka a po nějakém čase i Míšenka. I kdybych byla těhotná stokrát, první trimestr pravděpodobně vždy prožiju ve stresu, když už teď už vím z čeho.
Ale co je pozitivní, na to co mohlo být vůbec nemyslím - moje děti jsou přesně takové jaké jsem si přála, miluji je a dělají mě šťastou víc, než jsem si kdy dovedla představit. V sobě jsem tuhle kapitolu uzavřela s tím, že příroda za nás udělala přirozený výběr, abychom teď mohli prožívat jen radost.
Vím, že to bolí, ale věř mi, zapomeneš na to v okamžiku, kdy budeš v rukách držet právě narozené miminko a já ti přeju, ať je to co nejdříve.