Přidat názor k článku Trocha smutku

Ahojky všem, co máme podobné zkušenosti. Sama jsem prodělala zamlklý potrat cca před 8 lety. Kolikrát mě i teď napadne, jak by mimi vypadalo, jaké by bylo. V nemocnici mi doporučovali otěhotnět tak za půl roku, pořád jsem si říkala, že chci hned, jak to půl roku vydržím (bylo zjištěno až v 16. týdnu). Potom jsem se ale pořád bála a bála dalšího těhotenství, že to dopadne podobně, že další neúspěch psychicky nezvládnu... Úplnou náhodou jsem po pár letech otěhotněla. Byla jsem strašně šťastná, ale hrozně jsem se nervovala. Sice jsem musela 3x ležet v nemocnici, ale raději jsem opravdu s každým píchnutím běžela k lékaři, abych něco nezanedbala. Chlapeček se mi narodil v 37. týdnu, naštěstí byl v pořádku a já byla šťastná. Už jen proto, že mi lékař v 17. ti letech oznámil, že asi nikdy nebudu mít dítě z důvodu častých zánětů, potíží a bolestem břicha. Když byly Danečkovi 4 roky, začala jsem přemýšlet, že bych si přála všechno zažít ještě jednou. Vždy jsem si přála mít velkou rodinu, rodina je pro mě vším ....Jenže mě pořád pronásledovaly bolesti břicha, kdy si lékaři nevěděli rady. V květnu jsem podstoupila několik měsíců naplánovanou diagn. laparoskopii, po operaci mi ošetřující lékařka sdělila, že by bylo dobré mít mimi do roka. No a já za 14 dní zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem radostí bez sebe. Jenže v 7. týdnu jsem začala strašně krvácet, jak jsem to viděla, byla jsem na 100 proc. přesvědčená, že jsem potratila. Psychicky jsem se během pár minut zhroutila a byla úplně mimo. Manžel mě odvezl do nemocnice, shodou okolností sloužila lékařka, která mě operovala, byla dost překvapená, že jsem vlastně těhotná byla už při operaci a řekla po vyšetření a UZ, že mimi je v pořádku. Poležela jsem si pár týdnů v nemocnici, ve 20-22 týdnu jsem měla zase namále, musela jsem jen a jen ležet, chodit jen na WC, ale s pomocí rodičů a manžela jsme to zvládli, musím polehávat do teď, ale stojí to za to.
Teď začínám 36. týden, i po tom krvácení mi sestry v nemocnici nedávaly velkou naději, za což jsem je nenáviděla. Teď si říkám, musím vydržet alespoň týden, dva a už se náš další klouček může klidně narodit, aniž by byly nějaké problémy. A já jsem nejšťastnější, protože vím, že láska dětí je to nejcennější, co nám život může dát. Cítím s každou z Vás, která potratila, protože mám vlastní zkušenost, ale vím, že i přes někdy nepříznivá slova doktorů, to dopadne dobře.
Všem přeji do nového roku vše nej, nej, nej, hodně zdravíčka, štěstíčka, lásky, spokojenosti, radosti a pohody.... A hlavně krásná a zdravá miminka nám všem!!!!!