Přidat názor k článku Trocha smutku

Milá Janino,
Ráda bych na tvůj příspěvek reagovala.
Když jsem přišla o dítě, tak slova o tom, "třeba by to stejně nebylo zdravé" jí moc nepomáhala. Já je sice chápu z tvého čistě racionálního hlediska, ale citově si člověk v tu chvíli stejně říká - radši bych měla dítě živé, byť třeba nemocné.
Nechci taky srovnávat bolest z toho, když zemře dítě, které už nějakou dobu žilo "na světě", s potratem (ať už zamlklým či jiným). Obojí má svá specifika.Když potratíš, to, co je na tom hrozné, je, že nevíš, zda to byl kluk, nebo holčička, nemůžeš dát dítěti jméno, nemůžeš ho pohřbít a rozloučit se tak s ním. Nikdy sis ho nemohla podržet v náručí. Říkáš si, ajk by asi vypadalo. Když ti umře "živé" dítě, tak každý chápe tvůj smutek. Když potratíš, řada lidí má pocit, že by ses přes všechno měla přenést vcelku rychle a nabízejí rady právě typu "budeš mít další" nebo "asi to tak mělo být". Když ti umře "živé dítě", nikdo normální si nic takového nedovolí. Prožíváš podivný pocit viny, pocit, že "nefunguješ". Nemáš fotky, nikdo kromě tebe si na dítě nevzpomene. Byla jsem svojí nejlepší kamarádce nesmírně vděčná, když si rok po kyretáži vzpomněla a zavolala mi. Obdivovala jsem její empatii, protože potrat nezažila. Asi bych si připadala divná, že to takhle prožívám, kdybych nepotkala řadu žen, které procházely něčím obdobným. Samozřejmě každá z nás to prožívá trochu odlišně - záleží na osobnosti, na tom, čím jiným jsme si v životě prošly a podobně. Tahle zkušenost mne naučila, že je důležité neposuzovat druhé v tom, jak by měly svou bolest a smutek prožívat a takzvaně "zvládat".