Přidat názor k článku Trocha smutku

Jendak chci pochválit Bellanu, že ten článek napsala. Protože vyjádřit "veřejně" svoje pocity - to je sice z jedný části možná úleva pro rozbolavělou duši, ale zároveň věděla, že se bńevyhne všelijakým reakcím - a to chce velkou dávku odvahy!

A jinak bych řekla, že ztráta dítěte bolí opravdu VŽDYCKY. A bolí úměrně tomu, jak je dítě milováno. Aspoň tak to vidím já. Pokud je dítě nechtěné, pak slova o tom, že to byl "jen" plod asi pomáhají. Pokud je milované a nastávající maminka (nebo "prostě" maminka) ho miluje, pak je to ztráta obrovská.

Jak to zvládaly ženy dřív - nevím. Nedokážu si to představit. Možná byly víc smířené s realitou života, než jsme my. Ale nemyslím si, že je to nebolelo. Jen věděly, že MUSÍ jít dál. A v podstatě to víme i my dneska. Nedá se nic dělat, musí se jít dál. Nějak se s tou skutečností poprat - vybrečet se, vyřvat se, zanadávat si, ale pak se musí jít dál. Neříkám zapomenout - zapomenout se nedá, ale najít v sobě tu sílu se ve vzpomínání "neutopit".


Ale berte tenhle můj názor jako názor někoho, kdo to nezažil. Ani si nedovedu představit, jaký by to bylo..... Jen chci říct, že všichni, kdo to zažili - všem posílám kousek úsměvu a pohlazení za miminka, který je opustily.

A zcela sobecky doufám, že tohle nikdy nezažiju a kdyby to bylo v mé moci. Pak by bylo mým novoročním přáním, aby žádná maminka na světě už NIKDY nepřišla o své dítě. Protože děti by měly žít dýl, lépe a šťastněji jak jejich rodiče.....