Přidat názor k článku Trocha smutku

Přiznám se, že jsem původně svou první reakci na článek chtěla posla Bell jen soukromě, protože jsem se obávala takovéhle reakce. Pak jsem uvažovala napsat článek "politicky korektněji", ale měla jsem dojem, že bych nebyla otevřená. Jednoduše věřím tomu, je život je životem od početí. Možná bych si to svým způsobem trochu "ulehčila", kdybych o tomhle přesvědčená nebyla. Opravdu mi nešlo o to rozpoutat nějaké vášně. V mnoha ohledech ale je reakce na trauma z potratu shodné s úmrtím již narozeného dítěte - to nesoudím jen ze své zkušenosti, ale ze znalostí psychologie. Je to "jednodušší" o to, že není tolik vzpomínek, a tak je méně možností si potrat připomenout. Například, když vidím dítě, jak jede na tříkolce, nemůže to ve mně vyvolat smutek ze vzpomínky, jak jsem své dítě učila jezdit, protože to prostě nenastalo. Takže v tomto ohledu to jiné je.
Mám dojem, že v naší společnosti je úmrtí nenarozených dětí určité "tabu", natož emoce s tím spojené. V USA je vcelku normální, že se žena dozví pohlaví nenarozeného dítěte a dát mu jméno. Také má možnost za nenarozené dítě např. uspořádat malé smuteční shromáždění. Není to sice něco, co já bych chtěla, ale zároveň chápu, že pro někoho je to důležité. Když nám oznámili, že miminku nebije srdíčko, dali nám ještě několik dnů na to, aby byla naprostá jistota, že dítě třeba není ve skutečnosti mladší. Vnitřně jsem ale věděla, že naděje už není. Den před dalším UZ se u nás sešlo pár lidí, kteří ale nevěděli, co se děje. Dvě z těch kamarádek mi "náhodou" přinesly kytku - nikdy jindy mi před tím ani potom ji nepřinesly. Pro mne to bylo symbolické a byla jsem za tenhle "pozdrav z nebe" moc vděčná.
Znovu opakuju, že v tom má každý pocity jiné - dle povahy, dle životní situace apod. Jedna z mých blízkých kamarádek, která má 4 děti, své první potratila, a jak sama říká, tak silné pocity neměla. Zároveň ale dodává, že ví, že teď by to bylo jiné, protože tehdy dítě jednak ani neplánovala a netoužila po něm a také si neuměla představit, o co vlastně přichází.
Já se v těhle souvislostech jiným ženám po potratu snažím neříkat "přesně vím, čím procházíš a jak se cítíš", ale spíš "tuším, jak se asi můžeš cítit". Nikdy totiž nejsme přesně v kůži toho druhého. Připadá mi velmi důležité dát druhému prostor pro jeho zármutek, aby ho mohl prožít po svém. Díky všem, které mi v této diskuzi v tomto směru porozuměly.