Přidat názor k článku Trocha smutku

Asi budu vypadat jako strašně necitlivá - o něco výš jsem přece nenapsala, že Bell zapomene.... To je fakt blbost, nezapomene. Ale přebolí to - dnes, když si na to vzpomenu a je to přesně 3 roky, co se to stalo i mně (11 t.t.), je mi smutno, ale už dávno to není taková bolest jako tehdy, kdy se mi opravdu chtělo umřít. A to bylo moje první těhotenství....
Máte pravdu, že každé další už nemůže být nikdy pohodové, ani u nás to tak nebylo - skoro celé jsem ho strávila v nemocnici s docela závažnými problémy a v podstatě jsem se až do porodu nedokázala ani těšit, tak jsem se bála, aby se miminko narodilo a ne aby zase odešlo.... Ale odkazovat na anjeliky.sk, to je asi příliš - alespoň co vím, pohybují se tam maminky, které přišly o své malinké děti, které se narodily (jedna moje kamarádka to zažila asi 3 dny po porodu, tak to je asi peklo na druhou) a velice brzo zemřely nebo se narodily mrtvé. To se asi srovnávat nedá, ve třetím měsíci je pro nás miminko sice miminkem, ale když se teď na to nezaujatě dívám zpětně, kdyby to přišlo později, bylo by to mnohokrát horší....
Bell, přebolí to, skutečně - teď bude smutné období, to nevyvracím, mně to trvalo půl roku, než jsem se vzpamatovala - kvůli dlouhé nemocneské jsem zároveň přišla nejen o miminko, ale i o práci :(. Najednou se ale objevila nějaká zázračná síla, řekla jsem si DOST a zkusila se vrátit do života. Šlo to těžko, ale člověk prostě musí. V tomto období jsem jedenkrát v životě a zároveň naposled navštívila stránky anjeliky.sk - a to mě utvrdilo v tom, že utápět se v žalu je sice dojemné, ale k ničemu to nevede.... Asi jsem moc tvrdá - okolí mě taky moc nelitovalo, a myslím, že to vlastně bylo moc dobře, protože kdyby i oni brečeli se mnou....
Je to prostě zvláštní a velice smutný pocit, prázdno a beznaděj - a pak že člověk je pán tvorstva... Houby, musíme se podřídit přírodě tak jako ostatní tvorečkové a nenaděláme zhola nic.
HOLKY, všem Vám držím palce, ať Vás to mine.... Z.