Přidat názor k článku Jak se u nás stal zázrak

Milá Markéto, náš Mikeš (28 měs.) naštěstí v noci moc necestuje. Někdy zjistím, že spí vedle mě, až když se ráno probudím a najdu ho přituleného vedle sebe :-)
Chce být ve své posteli a dokonce i v noci si někdy přijde říct o čaj, já mu ho připravím, ale on si jde s lahvičkou zas do své postele. Taky hezky funguje, když ho pevně přikrývám velkou dekou, ze spacáčku chytal doslova záchvaty, to neprošlo. Píšu Vám ale proto, že si dodnes (hodně přes 30 let) pamatuju svoje vlastní noční můry! Vždy jsem se vzbudila, přišla jsem do ložnice k našim, máma mě ihned rázně odnesla do pokojíčku (nesměla jsem lézt k nim do postele, protože by se prý nevyspali) a já jsem pak už neusnula. Čekala jsem, až usnou oni, vzala jsem v koupelně tátův župan a stočila jsem se u nich v pokoji na zem pod stůl. Tam mě nacházeli pravidelně každé ráno. Nevím, jak dlouhoto trvalo, jak pravidelně, ale bylo to podle mě DLOUHO. Naši jsou proslulí svojí trpělivostí a nikdy neudělali vyjímku, muselo mě to nějak časem přejít, ale ty hrůzy si pamatuju dodnes. Nezazlívám jim to, ale já bych svoje dítě v noci neodehnala. Johanka měla naštěstí dobré spaní a Miki od té doby, co se nekojí, také spí většinou v kuse. Když ale ze spaní vykřikuje nebo se rozpláče a přijde, tak ho nikdy neodháním. Nechci, aby měl takové děsivé vzpomínky.
Každé dítě je originál, ale pokud Vás to výrazně nelimituje, doporučuji Vám, abyste dcerku u sebe nechala, ten noční strach může mít pak následky...
Přeji Vám klidné noci i dny :-D
Mitzi