Přidat názor k článku O kouření na veřejnosti

Předem musím říct, že si občas cigaretu zapálím (tak jednou, dvakrát do měsíce), když mám chuť (většinou s tchýní). Často slýchám od kuřáků, že omezení kouření na veřejnosti je omezování osobní svobody a já se ptám, ale pro koho? Když si představím, že někde stojí jeden kuřák a deset nekuřáků a kuřák si zapálí a ostatní to dýchají, tak kdo koho vlastně omezuje???? Ten, kdo kouří, se proto přece rozhodl DOBROVOLNĚ, ale ten, kdo to musí dýchat (na zastávkách apod.), se rozhodl nekouřit, ale takto je vlastně nucen to dýchat a tím je omezován ve svém rozhodnutí. Navíc KAŽDÝ kuřák může přestat a to mi nikdo nevyvrátí. Příkladem může být můj otec, který kouřil od 14-ti let. Vypracoval se až na dvě, tři krabičky denně. Kouřil startky bez filtru. Celý život tvrdil, že nejde přestat. Ale když dostal v padesáti letech těžký infart a bylo mu řečeno, že musí přestat kouřit, tak si už NIKDY nezapálil. A je to už 9 let. Najednou to šlo. Strach o život je silná motivace. Navíc mu po infartku fungovala jen jedna polovina srdce, takže mu každý menší kopeček či schody dělali obrovské potíže, takže zřejmě ani neměl chuť si ještě zapálit.
Já sama jako občasný kuřák (jak jsem již napsala) se vždycky zeptám přítomných, zda si mohu dát cigaretu. Na zastávkách jsem NIKDY nekouřila a je mi to i samotné protivné. Nerada to dýchám, zvlášť po ránu. Také nesnáším, když jsme někde na večeři a u stolu si někdo dá cigaretu, ačkoliv někteří ještě jedí. Takovému člověku na rovinu řeknu, že je nevychovanec.
Jsem pro zákaz kouření na veřejných místech a to nejen na zastávkách, ale i v restauracích apod.