Přidat názor k článku Milenka je už Doma

Zrovna nedávno jsem tu také psala svůj příběh. Po přečtení tvého mi ty mé starosti připadají o mnoho lehčí. Mám podobně starého syna, jako by byla tvoje holčička. Je to teď zhruba rok, co jsme se taky trápili v nemocnici, nebylo to smtelné onemocnění, ale pro něj dost vážné, doktoři sice tušili příčinu, ale v testech se stále nic nepotvrzovalo, na postýlce leželo tělíčko schopné maximálně jen kopat nožičkama (před tím už syn uměl to, co ostatní 7měsíční děti), napojené na infuze, šíleně plačící při mém každém náznaku vzdálení se od postýlky. Měla jsem to štěstí, že kromě prvního dne a noci jsem mohla být s ním, spát sice na ubytovně, ale být nablízku připravená kdykoliv přijít. Tvalo to pro mě nekonečné 3 týdny, pak ještě dlouhá rekonvalescence doma, ale dnes je z něj naštěstí už zase moc šikovný a zdravý kluk. Kdykoliv jedeme kolem dětské neomocnice, je mi úzko, tolik bych si přála, aby ta budova mohla být poloprázdná, aby děti nemusely trpět. Zatím se mi nepodařilo pochopit, proč vznikne křehký život, který nemá možnost vyrůst a musí tak brzy zaniknout. Jen jsem kdysi četla myšlenku, že děti nejsou naše, jsou nám jen dány do opatrování.