Přidat názor k článku Milenka je už Doma

Milá Mili,
cítím s Tebou, Tvá bolest se nedá změřit. Když jsem procházela svým utrpením, první, co jsem prožila, byla jednak jistota Boží blízkosti, a pak také to, že i kdyby Bůh neudělal v mém životě žádný zázrak (jako že už jsem jich řadu zažila), to, že za mě dal svého Syna, úplně stačí. "Ježíš je to, co stačí" mne v té době drželo. Neměla jsem zpočátku potřebu se ptát "proč", to nastalo až o pár měsíců později, kdy už jsem to ani nečekala. Nakonec přišel plný pokoj. Co se týče manželství, ze začátku nás to s mužem sblížilo, pak ale jsme se naopak vzdálili a prožili docela vážnou krizi. Zármutek je něco, co ovlivní celou rodinu. Smutnily i naše dvě starší děti - smaozřejmě po svém. I Tví kluci prožívají smutek. Naše nejmladší dítě se narodilo po roce a půl. Nechtěla jsem, aby bylo "náhradním" dítětem, zároveň jsem bojovala s vědomím, že by tu nebylo,kdyby... Po celou tu dobu jsem měla velkou oporu v přátelích, kteří se za nás modlili. Když se pak ve mě zármutek už "uzavřel" (v tom akutním slova smyslu), začala jsem najednou vidět mnohem zřetelněji, jak se to na nás všech podepsalo, jak jsem na děti i manžela nervózní a podrážděná... Nedávno jsem nastoupila do terapie a jsem za to Pánu vděčná - mohu si věci utřídit. My křesťané máme asi někdy pocit, že vše musíme zvládnou vše "sami s Boží pomocí", ale ta Boží pomoc může přijít i skrze terapii. Znovu jsem se v srdci vrátila k tomu, že Ježíš skutečně stačí. Na své otázky nemám odpovědi. Možná se je jednou dozvím tam Doma - jestli mě ještě budou zajímat.
Přeji Ti, aby Tě náš Pastýř pronesl tímhle temným údolím stínu smrti.