Milli, v myšlenkách a srdcem jsem s vámi. Jsem sice věřící, ale obdivuji hloubku vaší víry. Když přijde nemoc, asi se člověk uchýlí více k Bohu, ale odpustit bych mu to asi nedokázala.Když Bůh zavolá rodiči týrané dítě k sobě, je to asi i dobře, ale proč vaši Milenku? Nekladu otázku proč já, ale proč vůbec se našim andílkům něco takového děje? Pokud nám Bůh chce ukázat nové poznání, ať to je skrze nás a ne naše děti. On ví, kde zasáhnout rodiče nejvíc - skrze jeho dítě. A nelíbí se mi, že se tak děje. Doufám, že se jednoho dne Bůh nerozhodne i mojí rodinu zatěžkat takovouhle přetěžkou zkouškou. Milli, máte ještě 3 kluky a pro ty musíte být milující maminkou. Ale "díru" v srdci po Milence už nikdo nezacelí. Ani další dítě. Vždyť máte 3, milované dítě není nahraditelné. Neumím si představit něco, co by zlehčilo bolest, jakou prožíváte. Snad jen čas jí malinko zmírní.Vaši kluci musí vědět, že mamince neskončil smysl života s odchodem sestřičky. Přeci oni nejsou "málo" aby mamince nestáli za to se zase jednou "radovat" ze života.
Přeji celé vaší rodině, aby společně zvládla unést ztrátu Milenky a v rámci (pro mě bohužel nadlidských)možností se s ní vyrovnat.
Přijměte ode mne pevné stisknutí ruky a citlivé objetí.
Maminky, nenechte se v nemocnici oddělit od svých dětí, možná právě tento společný okamžik bude váš poslední.Bohužel ale ne vždy jsou lékaři a sestry také "lidmi".
Předchozí