Mili, děkuji za článek a vyjadřuji vám hlubokou a upřímnou soustrast.
Věřím, že přijdou lepší dny a obdivuji vaši sílu. Zvládněte to vše společně s vaším manželem a rodinou. Myslím na vás všechny.
Další můj vzkaz je pro Lucii, autorku příspěvku.
Lucko napsala jste to moc dobře. Co myslíte, dá se něco konkrétně udělat, pomoci ? Myslím z naší strany, tak aby Mili tím nebyla zatěžována. Píšete fundovaně, takže mi přijde, že o této problematice min přemýšlíte již delší dobu. Mě osobně napadlo napsat do Plzenské nemocnice odkaz na tento článek a reakce k němu. Velice nerada bych tím vyprovokovala nějakou reakci, kterou by mohli pozůtalí trpět. Přátla bych si jen to, že by se tím vedení a personál v nemocnici dozvěděli spoustu cenných informací. Ale osobně se bojím, abych tím nerozvířila něco nepříjemného pro pozůstalé.
Snad by nemělo být nic nemožného mít směrnice pro postup s více i méně pozitivně spolupracujícími rodiči. Přístup některých rodičů samozřejmě může i škodit, nicméně postup Plzeňské nemocnice vypadá na to, jako kdyby existovali jen nekooperující rodiče. Proč by maminka nemohla být u toho, když její dcerce dělají lumbální punkci. Sama jsem jí zažila a z vlastní zkušenosti jsem přesvědčena, že přítomnost kooperujícího rodiče může být velmi prospěšná. A vlastně o tom dobře vypovídá i popis od Mili. Jaktože se doktoři nerespektují čas nutný pro medikaci. Podceňují popis potíží od maminky. Ano je to popis subjektivní, ovšem ani odborník ho nemá objektivní že. A maminka zná své dítě nejlépe, což se také zrcadlí v tom, jak nebyly na místě narážky na slabost a opožděnost holčičky. Kdo jiný než maminka mohl srovnávat. Neumím se představit, že by se před onemocněním holčičky našel lékař, který by její vývoj označil za opožděný. Spíš by maminku poslali domů, že se nic neděje, ať nepanikaří, když by přišla do ordinace, že má podezření na opožděný vývoj holčičky. Achjo...
Předchozí