Přidat názor k článku Dvě strany pohledu na jednu dětskou nemocnici

-myslím,si,že jsem docela střízlivě uvažující člověk. Já osobně jsem byla se synem hospitalizována na dětském oddělení,kde 90%dětí bylo s matkami=až na odběry krve,roznos léků a roznos jídla pro personál naprosto bez práce+ dva pokoje s miminky a batolaty bez rodičů - ta téměř neustále plakala,což se dá pochopit,ale například to,že asi po tříhodinovém neustálém řevu vpadnul do pokoje pan primář a zařval na kojence lehnout a bude tady klid a třísknul dveřmi,to mne fakt odrovnalo. Zděsilo mne,když sestra přinášela na oddělení asi 3 letého plačícího chlapce-měl náušnici v uchu a ona se na něj obrátila se slovy -no jo,hlavně že máš náušnici a neřvi. Když můj syn/tehdy 1,5/ nechtěl jíst /strava byla opravdu podmínečně poživatelná/. Popadla ho tato sestra,odnesla na sesternu/prý to skusí ona/- tam mu začala říkat,že jestli nebude jíst,maminka půjde domů a nechá ho tady a on dostane injekce do rukou a přivážou ho k posteli - syn byl úplně vyděšený,jen se třásl.Hned jsem si ho vzala a otázala se sestry /asi 40leté/zdali jí příjde normální tohle říkat dítěti...a mohla bych vyprávět dál,ale nějak se mi z toho nedělá dobře :-(. Připouštím,že někde asi existují milé a vlídné sestry i lékaři,kteří dělají své povolání rádi,jsou profesionální a zároveň soucitní,mají dost inteligence i taktu....jen nevím,kde to je :-(