Přidat názor k článku Dvě strany pohledu na jednu dětskou nemocnici

Je fakt, že já na to nebyla vůbec připravená, že by nás toto mohlo potkat. Situaci jsem popsala velmi zkráceně a snažila jsem se být nezaujatá (:-) což přirozeně nelze)
Bezprostředně poté jsem měla spoustu řešení celé anabáze, dcery jsem se ale zastat nedokázala. Bohužel ve mně coby laikovi je zakořeněn pocit, že doktoři přece vědí, co mají udělat a kdyby to nebylo nutné, tak to nedělají. Při hospitalizaci byl při jednom zavádění můj manžel přítomen a ani ten nedokázal nic udělat - jen mě tam šoupnul dovnitř a řekl "já u toho být nemůžu, to je jak kdybych jim pomáhal jí ubližovat". Tenkrát jsem ho nenáviděla, protože jsem to byla já, kdo jim pomáhal....ale měl pravdu, on u toho být opravdu neměl a já měla dceru vzít okamžitě pryč a sehnat si další odborný posudek. Prostě po bitvě je každý generál a já musím jen konstatovat, že jsem to tenkrát absolutně nezvládla a nedokázala ochránit své dítě před absolutním nezájmem, arogancí a rádobyautoritou. Naštěstí je to za námi a já doufám, že dalších 5 let, do doby kdy bude nutné vzít dceru na gynekologii (teda vlastně nevím, kdy by tam měla začít chodit, je jí teď devět), vyřeší tento handicap a pomůže zapomenout.
Nicméně napíšu klišé, kterého je nutné se držet: Jedná se o vaše dítě a jen vy s ním máte ty nejlepší úmysly. Tudíž se asi vyplatí trvat na svém, že dítě neopustím, protože se zdá nějaké sestře, že už je dost velké. Naopak pokud informace nedostanu ani po vyžádání, budu se snažit získat další odborný názor....bohužel tato proklamace se hezky říká ve chvíli, kdy nic dítěti nechybí, ale ve chvíli kdy je problém, mám vždy pocit, že jim musím důvěřovat. (Na druhou stranu je spousty doktorů, kteří se svému povolání nezproněvěří)