Přidat názor k článku Dvě strany pohledu na jednu dětskou nemocnici

Bohužel se mně něco podobného stalo v předpubertálním věku, vnímala jsem to jako naprosté znásilněné, bolest a ponížení a dodnes jsem na to nezapomněla. Dokonce to natolik poznamenalo mé vztahy s matkou, že jsem se jí pak už s ničím nesvěřovala, s intimními věcmi jsem chodila do knih a ke kamarádkám, ve čtrnácti jsem si vymohla odchod na internát abych měla pryč z očí matku "tu hroznou ženskou co mne nechala znásilnit". Má matka mi smrděla, nesnášela jsem ani její pach. Brzo jsem odešla jako au-pair, vrátila se po letech. Zahraničí tak nějak otupilo to, co jsem k matce cítila, taky jsem pochopila, že ona byla moc duševně slabá se mne zastat a neprotestovat a nestěžovat si a proto pomáhala u tak šíleného zákroku podobného jak popisuješ. Teprve teď, před třicítkou jí dokážu odpustit, když mám sama děti. Ale léta úplného negování matky se mi nevrátí. Gynda se mi hnusí dodneška, ale naštěstí mám gyndařku dobrou a pro porod jsem si vyhledala vhodné lidi. Prosímtě, zajdi zavčas k psychologovi a řeš to! Takovéto děsné chvíle se nezapomínají, ať taky nejsi od svých dětí léta proklínaná.