Přidat názor k článku Milenka je už Doma

Přesně Vando,takto bych to pojmenovala i já -jsem atesistka,věřím v člověka a lidské dobro a nějak si neumím představit,že bych musela mít "nad sebou" nějakého dohlížitele a trestajícího (kterého lze ještě navíc obměkčit nějakými prosbami či odpustky...)-svým způsobem by mne to po tom,co jsem zažila-i děsilo.Zodpovídám se sama sobě a svým nejbližším,kteří jsou na mně závislí.Snažím se(a snažila jsem se vždy) žít a pracovat pro ostatní podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a osud(taky jsem se,na neštěstí,musela dívat na umírání svého malého dítěte),který mne postihl beru jako nespravedlnost kruté přírody,kterou jí nějak stále nedokážu odpustit... Možná jsem byla někdy nakloněna tomu uvěřit v Boha...,ale po té,co mne "něco" tak krutě a doživotně potrestalo (a nevím za co-nikdy jsem nikomu neublížila,pomáhala jsem a pomáhám stále co mohu...) si říkám-Bůh neexistuje,...přece ten,co je popisován jako laskavá,milující a spravedlivá bytost,která má moc nepříznivé změnit,nemocné a nemohoucí uzdravit,pomoci..., by nemohl tak krutě potrestat mne,moje příbuzné i přátele,a v neposlední řadě i moji holčičku-dítě je přece nejšťastnější v náruči milující mámy,rodičů...