Přidat názor k článku Dvě strany pohledu na jednu dětskou nemocnici

Máme 4 děti, takže FDN jsme si už trochu taky užili. Syn dostal v roce 2000 fibrilní křeče a já osobně jsem ho autem dovezla na příjem. Byla zima, měla jsem plné ruce miminka, věcí, oblečení (kabáty), nechali nás čekat přes půl hodiny, pak nám vrazili žádanku ať si zajdem na rentgen, byla jsem zoufalá, ale s vypětím sil jsme se přesunuli a splnili, pak jsme ale zase čekali až příjde ta správná paní doktorka. Když pak uviděla malého všechno se konečně začalo hýbat (převoz na oddělení, monitor, kyslík, odběry) a já bojovala abych mohla samozřejmě zůstat s ním. Nejprve to nešlo vůbec, ale když viděli mou neoblomnost ubytovali mě na nějakém malém pokoji o patro níž. Zůstala jsem u malého sedět celý den a noc na židli, moc pohodlné to nebylo, ale když monitor hlásil, že malý má opět problémy, žádná sestra široko daleko, musela jsem běhat po chodbách a volat.. stejně tak když chlapeček ve vedlejším pokoji přelézal zábranu dost vysoké postýlky a vypadalo to že každou chvilkou se mu to povede a přepadne dolů....stejně tak když holčička (asi 2 roky) začala zvracet a dusit se... nikde nikdo. Po třech dnech spaní na tvrdé židli vedle postýlky jsem se rozhodla opustit nemocnici na vlastní odpovědnost. Paní doktorka ze mě udělala hysterku, které pravděpodobně nezáleží na zdraví dítěte, ale omyl, bylo tomu právě naopak!
Další zážitek byl, když si druhý syn nešťastně u dědy na prázdninách amputoval palec na ruce. Po příjezdu nás informovali, že mají plné sály (nějaká nehoda na D1) a že to stejně vypadá, že už ten prst zachránit nepůjde. Bezmoc. Zkusili jsme ještě plastiku na Berkové a po třech operacích palec i když s omezenou pohyblivostí máme.
Ambulance v nemocnici využíváme po trpkých zkušenostech jen některé a otevřeně přiznávám, že jen ty, kde máme dobré známé... ono to totiž jako všude je v lidech a v ničem jiném. K hospitalizaci v této nemocnici už ale odvahu nemám :)