Si tak přemýšlím, co některé muže tak strašně provokuje na tématu porodu - když odhlédnu od té fyzické stránky a zkusím trochu v diskusi propagované duchovno, tak možná bude pes zakopaný tady - když se to povede, je porod asi nejsilnější iniciační mystérium, v životě ženy rozhodně a u člověka obecně možná taky - tím, že bolest, její překonání, změněný stav mysli přicházejí z přirozených spouštěčů, bez potřeby náhražek a pomocných rituálů, nechává i ty nejdrsnější šamanské praktiky daleko za sebou. Možná bude v tabuizování tohoto tématu ve smíšené společnosti někde hluboko ukrytá závist, že my k tomu přicházíme v podstatě "zadarmo", zatímco oni se musí strašně snažit ...
Často si uvědomuju, kolik z našeho chování, názorů, postojů je vedeno na podvědomé úrovni, jak se v mnohém nelišíme nejen od jeskynních lidí, ale ani od zvířat. A největší problém obvykle vznikne tam, kde si to nechceme připustit a tím pádem to neumíme korigovat. Kolik žen ventiluje navenek pocit "já jsem matka, kdo je víc" - má vlastně pravdu, prošla drsnou iniciací a její život je navždy jiný, ale chybí tu nějaká tradice, mytický rámec, který by tenhle pocit zakotvil a usměrnil.
Konec volných úvah, dopraly se mi plenky :) Kdybyste někdo k tomuto tématu věděli nějakou dobrou literaturu, sem s tipem, dík!
Předchozí