Přidat názor k článku Žalobníček žaluje, po nose si maluje

Ve škole se jako učitelka se žalováním setkávám dost často. Pro některé děti je to jediný způsob, který znají, jak si to vyřídit s tím, kdo se mu posmívá, nebo mu ubližuje. Nebo jak zaujmout učitele i něčím jiným než svou neznalostí. A otevřeně přiznávám, že toto bonzování (ne bonzáka) často shazuju, protože to nepovažuju za dobrý způsob řešení problémů.

Ale někdy se neovládnu a schytá to i bonzák - např. Pepíček se mi na začátku hodiny omluví, že si neudělal DÚ v pracovním sešitě, tak mu řeknu, ať si to dodělá, až si to budeme společně kontrolovat. V okamžiku, kdy to začneme kontrolovat, mi Pepíčkův soused z prava hlásí, že to Pepíček nemá hotový, v zápětí mi to tajně přijde pošeptat i sousedka z leva a když jsme u konce s kontrolou, tak mi ten, co sedí za Pepíkem hlásí, že to Pepa dělá až teď. No nezabili byste je? :-)) Ani jeden z těch bonzáků nedával pozor, když se Pepča omlouval a já mu odpovídala. Bohužel, toto pro mě byla realita, když jsem jako uč. 2. stupně vyfasovala pár hodin u mrňat na 1. stupni. Trvalo mi dlouho, než jsem mohla hodiny věnovat jejich plánované náplni a ne neustálému řešení žalovníků.