Přidat názor k článku Výchova dítek v Čechách

Já jsem taky byla tvrdou zastánkyní fyzických trestů... a to mě ta moje malá piraňa od 4 měsíců (to vyrostly první zoubky) kousala jak divá. Na něj totiž nezabíralo vyjeknutí bolestí a podobné hlasové projevy:(...Vydrželo mi to cca do roka - do té doby jsem ho uhodit jednak ani nedokázala a jednak, dle mého, to bylo zhruba období od kdy, tedy podle mne, začal chápat akci a reakci. U něj totiž kousání v podstatě podle mne znamenalo projev lásky (znáte to přede: Tak moc tě miluji, že bych tě sněd!:) - u nás tedy doslova! a také i vedlejší projev růstu zubů - kousátek měl asi 6, ale mamina je mamina!)Když v podstatě jakékoli pomazlení a láskyplný kontakt z mé strany skončil bolestivým kousnutím kamkoli - nikoho jiného nekousal - pak už se skoro bojíte na dítě sáhnout....

Zhruba od té doby jsem tedy prostě začala:

- na jeho kousání (upozorňuji, že v roce měl Kubča už kompletní chrup, tudíž já vypadala jak týraná manželka- opravdu všude samá modřina v různém stupni hojení) jsem ho začala lehounce třepat přes pusinku - ne žádnýho facáka, ale opravdu lehké třepnutí - spíš se lekl toho nečekaného pohybu spojeného s dotekem - a samozřejmě jsem do doprovodila důrazným: "Maminka se nekouše, jenom pusinku!" a to docela zabralo. Už dlouho stačí, pokud ucítím jeho pusinku kdekoli po těle slovní: "Maminka se nekouše, jenom pusinku!" a přistávají zaplaťpánbůh jenom pusinky:). Taky pomohlo předstírat pláč - myslím že je velice důležité, aby i takhle malé dítě vědělo, že i maminka může mít bolest a plakat stejně tak, jako on...To začal vždycky nabírat, já ho pak k sobě přivinula a vysvětlovala, že maminku to moc bolí, proto pláče a že Kubíček nesmí mamince dělat bebí, jinak by plakala - ať jí na bebí dá pusinku aby to přestalo bolet.... Samozřejmě v ždycky moc pochválkit, jaký je šikovný chlapeček, dal pusinku a bebí už nebolí...T tomhle tedy nevidím žádné citové vydírání!

- na opakové důrazné slovní zákazy (typu: Koš je ee,fuj, neotvírat! atd.) následovalo v případě neuposlechnutí třepnutí přes ručičky - z počátku to sice zkoušel znovu, ale pokud jsem byla důsledná a opravdu reagovala na všechny pokusy, úspěch byl...

- dál se mi velice osvědčilo cca od 14-ti měsíců vyžadovat po Kubčovi, pokud něco chce (zpočátku zejména u jídla), aby poprosil, naučil se to velice brzy a doufám že to nezakřiknu, ale v podstatě nás zřejmě díky tomu dosud míjejí i téměř jakékoli projevy vzteku. Pokud něco chce a začne to hlasitě vyžadovat, stačí říct: "Chceš např. okurku, kočičku, atp.? Tak udělej prosim prosim!" on okamžitě přestane, krásně se uculí, ručičkama naznačí prosím prosím a dostane po čem touží. U něj totiž prošení mělo i zajímavý sociální efekt, tedy v případě, že vezme cokoli, co nechci aby měl, např. krém, ovlatač na TV, mobil... přijdu k němu a řeknu a naznačím: Kubíčku, prosím prosím, dej mamince telefon... a on opravdu žádanou věc, sice po kratičkém zaváhání, vrátí. Tzn. že když např. vyřaduje zmiňovaný telefon a já nechci, aby ho měl v rukou, půjčím mu ho a v zápětí ho o něj poprosím a on mi ho vrátí...
Toho si tedy na něm velice cením, nevím, možná je to proto, že jsme s tímhle začali poměrně brzy. V mém případě ale šlo totiž o nutnost, abych se s ním alespoň nějak domluvila. On je totiž velice velice živé dítě, které hračky moc neberou a navíc potřebuje minimum spánku.

Výše uvedené byla pro mne opravdu nutnost, jinak bych skončila v Bohnicích....manžel v práci od rána do noci a hlídácí babičky a tetičky nemáme...

Ze začátku jsem si tyhle v podstatě miminální fyzické tresty vnitřně protrpěla, ale dnes vidím, že na něm nezanechaly pražádné neblahé následky, spíš naopak - téměř se nevzteká (doufám, že to nezakřiknu a období vzdoru nepřijde později), rámcově na jeho věk poslouchá a i přes to jak je živý a temperamentní, nebojí se lidí je láskyplný a neubližuje...

Takže tolik asi u nás.