ahojky vespolek, taky si normálně jen čtu články, ale teď fakt musím reagovat. U nás to začalo podobně, ale vzhledem k tomu, že jsem tušila, že v mém případě budou asi hormonální problémy, tak jsem hned od prvního měsíce měřila teplotu, kupovala ovulační testy a vzhledem k tomu, že se absolutně nic nedělo, tak jsme se dost rychle dostali přes různé zákroky, a prohlídky u doktorů do centra asistované reprodukce. Do té doby to byly dost nervy,je to opravdu dost na palici, celý měsíc se zabývat svou ovulací a "pronásledovat" manžela s tou vhodnou chvílí. Musím říct, že když mi zjistili dost velké zdravotní problémy a věděli jsme, že bez pomoci doktorů a hormonů se to určitě nepodaří, v podstatě se mi psychicky ulevilo. Alespoň v tomto směru. Od té doby nastaly naprosto jiné problémy, starosti s léčbou, ale sex jako takový už jsme si zase s manželem užívali jako dřív. Někdo tady napsal asi je litujíc o mužích jako o "inseminačních jednotkách" - no v ten správný okamžik to fakt jsou, ale ženská do sebe cpe hormony celý měsíc, chodí pořád po doktorech, podstupuje někdy dost krizový zákroky. A pak do nevyjde, tak znova a znova ( o penězích ani nemluvím). To prostě opravdu není o sexu, ani o tom, že "někdo" trvá na tom, aby měl ty svoje naprosto přirozeně vzniklé děti, to je o velké touze mít dítě, Nakonec to vyšlo a když se koukám na toho malého andílka, co zrovna vedle spinká po obědě, tak se mi chce brečet a brečet štěsím a je mi úplně ukradený, jak hodně přirozeně vznikl. Jinak autorce moc přeju, aby se co nejdřív povedlo.
Předchozí