Sice jsem vždycky chtěla dvě děti, to jo, ale to spíš vyplývá z modelu rodiny v této společnosti, kdy je rodina šťastná s počtem dvou dětí, v rozmezí dvou let nejlépe. Je to prostě zažitý model a každý kdo z toho vybočí, je podezřelý. Takže pro mě tak ňák bylo jasný, že budu mít taky dvě.
Teď už to vidím trochu jinak. Protože sem podobně smýšlející jako Monty, řekla bych, tak je mi prd do zažitých modelů, ale těžko se vzdávám svojí léta budované představy.
Jediný důvod, pro který bych to druhý dítě skutečně chtěla, je aby dcerka nebyla jedináček.
Co se týče mně, čistě osobně, necítím potřebu se dál realizovat jako matka, a navíc už vůbec nechci být těhotná, je to devět měsíců hororu, musela bych to fakt přetrpět.
Dcera je pro mě všechno, smysl života, ale pořídit si další dítě je čistě racionální úvaha, v podstatě bysme jí "pořídili sourozence" spíš než bych si "pořídila dítě".
Nevím, jestli mi rozumíte. ale ono na tom důvodu vesměs až tak nezáleží, protože samozřejmě až se to malý narodí, tak ho budu milovat a nějaký důvod, proč přišel na svět... bude ten tam.
Předchozí