Přidat názor k článku Tři způsoby, jak v dětech probudit to nejlepší

Ano, dcera má v diagnoze silná dyslexie a slabší dysortografie. Přišlo se na to až na konci druhé třídy - díky značně nadprůměrné inteligenci (závěr odborníků, ne můj) a taky postoji její učitelky, která "takové nesmysly" neuznávala (návštěvu psychologa jsem si pak musela vynutit, protože se mi nezdály některé věci - přehazování písmen a zrcadlení, časté nerozpoznání slov jako máma i když četla už slova složitá i knihy apod.a taky už začínající odpor ke čtení, protože její učitelka si stále vedla svou - je třeba číst, číst, číst a nic víc. Chodili jsme pak na terapie ve skupince, samozřejmě hodně četli (vždy jsem vybrala knihu která ji zajímala, ona musela přečíst jednu stranu a zbytek kapitoly (někdy i víc) jsem jí pak na oplátku dočetla já, byly to moc hezké společné chvíle, a protože ji zajímalo, jak to bude dál, číst chtěla. Teď si čte hlavně časopisy, knihy jen některé, ale přečetla napříkla všechny Harry Potterovky, to ji bralo tak, že to četla i na cestách o dovolené v autě místo aby si jak my užívala krajiny kolem (a nedala si to rozmluvit).
Dnes když čte nahlas tak je to stále utrpení, ale dokáže si získat z psaného textu informace a o to hlavně jde.

Co se týká toho povzbuzování jsem to myslela právě tak, je třeba aby povzbudzení mělo pravdivý podklad, cením snahu, a ne zlepšení, když zlepšení není. Mám známé, a ti jásají nad vším co jejich syn udělá, stále vykřikují jak je šikovný, to je báječné, perfektní, a tak dál, a on je z toho spíš zmatený a nesebevědomý, protože hloupý není a tak ví, že zas tak nic moc zvláštního neudělal, a pochvaly bere tak jako že rodičům se prostě líbí všechno když je to od syna, ale že to nic neznamená. Spíš ho to podle mě otravuje a znejisťuje, i když oni to myslí dobře.