Libiku,
tak nad tím jsem fakt ještě nepřemýšlela. :o)
Ale když už ta otázka padla - nejsem asi pro syna klasická "maminka". Snažím se, abychom byli kamarádi. Snažím se mu vysvětlit, že ho mám ráda jako člověka, že pro mne není primární, že je MOJE DÍTĚ, já k němu tenhle vztah nemám a výlučnost mateřský lásky nepociťuju. Prostě to tak je, nebudu se do toho stylizovat, byla by to křeč. Myslím, že on ví, blbej není. Ví, jak je ten vztah nastavenej a nepřijde mi - zatím - že by s tím měl problém. Asi se to špatně vysvětluje, ale u nás to prostě funguje trochu jinak, syn mi kolikrát řekne místo "mami" jménem a naopak řekne "mami" nějaký jiný ženský; a když se bavíme o tom, že se máme rádi, tak to není nikdy o nějaký nespoutaný hormonální bouři mateřských citů, já ho mám ráda, myslím že se snažím jak to jde, aby byl spokojený a šťastný dítě, ale odmalička ho připravuju na limity, který ten vztah má. Pro mne to není tak, že dítě je někdo, kdo musí bejt milovanej za všech okolností, on ví, že když udělá něco, s čím nesouhlasím nebo co se mi nelíbí, že to nebude automaticky tolerovaný PROTO, že je "můj". Takže předpokládám, že s tím snad nebude mít problém, i kdyby si to náhodou někde vylistoval. :o)
Předchozí