Přidat názor k článku Dítě versus finance

Libiku,
já ho nemůžu vytěsnit jako svýho syna, bude pořád můj syn, to je neměnnej stav, nikam se nevyvíjí jako třeba když z přítele povýší chlap na manžela. Synovství je doživotní. Jenom prostě nemám vzhledem k synovi žádný takový ty představy, jako co bych asi chtěla aby dělal nebo nedělal, že bude pan doktor nebo já nevím co. Chci, aby byl v pohodě a jakou si k tomu vybere cestu je jeho věc. Vím, co je PRO MNE neskousnutelný. Vím, že kdyby něco z toho udělal, asi bych neměla moc chuť se s ním vídat, ale bez jakýhokoli pocitu hořkosti nebo zatrpklosti, prostě si to vybral a basta. :o)
Na rozdíl od mý matky jsem synovi v životě ani náznakem nevyčetla, že existuje. Ani to nemám v plánu Pouze mu od malička vysvětluju, že nejsem na světě jenom pro něj a nemám jenom jeho. :o)
A k tomu, jak jsem to brala já - věř nebo ne, naprosto věcně. Moje matka nebyla a není typ člověka, se kterým bych si mohla opravdu rozumět. Daleko víc se mne dotýká to, co dělá TEĎ, než to, co dělala, když jsem byla dítě. A ani tak se mne to nedotýká nijak zásadně, to je takový chvilkový zamrzení. :o)
Víš co, já nějak neřeším, že mi někdo něco špatnýho provedl a ani si nemyslím, že by provedl. Pro mne to tak bylo asi nejlepší. Díky tomu, v čem jsem vyrostla, jsem taková jaká jsem a vzhledem k nějakým vrozeným dispozicím je to pro mne prostě nejlíp. Nikdy jsem matce nic nevyčítala a když na ní někde "nadávám", tak si jenom vypouštím páru, když je toho "zu moc". Z pohledu zvenčí jsem možná měla děsnej a dramatickej život, ale z mýho pohledu to bylo fajn a aspoň jsem se nenudila. :o)