Přidat názor k článku Tři způsoby, jak v dětech probudit to nejlepší

Janino, souhlasím s tebou, že pochvala i nezasloužená je třeba. Co člověk slyší, i když si říká, že to asi není pravda, ho ovlivní. (Bohužel i to negativní, takže hlavně to by se mělo vypustit). Jednou v deseti letech mi řekla starší kamarádka po cestě vlakem z ozdravovny, že mám hezký tvar nosu. Dlouho mi to bylo oporou když jsem jakožto puberťačka zápasila s přijetím svého vzhledu. Stejně tak maminčina kamarádka řekla při jedné návštěvě, že až budu velká, budu dobrá do společnosti, že ze mně bude dobrá společnice či nějak tak - prostě že je se mnou zábava. To mě taky často drželo nad vodou i později, když jsem kvůli svým vztahům měla problém.

Jediné, co mi tady na těch radách a knihách tohoto typu vázne je určitá neupřímnost. Té kamarádce se asi můj nos líbil. Té mamčiné kamarádce se líbilo co jsem ten večer říkala. Nebo to prostě obě uměly a zalichotily mi a vyšlo to. To ale byli cizí lidi, u vlastních bych to asi jen tak nespolkla i s navijákem. Tam totiž funguje spojení na jiné úrovni, a o tom mluvím.

Tvrdím, že jestli tam ten cit je, není třeba složitě hledat slova a strategie jak dát svým dětem pocit vlastní hodnoty. Poznají to i tak a tyto strategie jsem já osobně brala vždycky jako něco falešného. Ale jiní můžou mít jiné pocit, to je fakt.

Každopádně není špatně připomínat občas lidem, aby víc chválili než kritizovali, a i slova míněná lehkovážně můžou pomoct, když jim dítě uvěří. Jen to nepřehánět, tak jsem to myslela.