Přidat názor k článku Dítě versus finance

Problém je, Michale, že se můžeš třeba na hlavu stavět jakožto rodič, a přesto nemáš záruku, že ty děti o tebe budou mít v dospělosti zájem. Řekneš si - jo, to si člověk musí dítě správně vychovat. Ale, Michale, to je tak strašně relativní! Moje máma nás vychovávala podle nejlepšího vědomí a svědomí tak, abychom se na ni nevykašlali, až budeme dospělí. Snažíme se na ni nekašlat - snažíme se za ní jezdit, já jí prakticky každej den volám atd. Ale ona je na nás tak zoufale upnutá, že nás to až dusí. Jako rodina máme své potřeby, ale ona uznává jen ty svoje. Jako dospělá ženská mám potřebu dělat určité věci určitým způsobem, ale ona uznává jedině ten svůj způsob, a všem ho tak nějak pořád vnucuje. Nejsem nevděčná. Naopak, když jsem si tady na Rodince kolikrát vylívala srdíčko, ozývaly se tu rady typu "omezit styk", a "copak musíš telefonovat každý den?" apod. Snažím se si k ní hledat cestu. Ale nejsem splachovací. Tudíž mi vadí, že když za ní jedu na návštěvu, připadám si nesvobodná; nemám ani trochu prostoru pro sebe; existuje jen to, co ona si myslí, co ona řekne, co ona chce, to ostatní nestojí ani za řeč. To člověk se zaťatými zuby a zoufalou snahou o toleranci vydrží jednou za čas (řekněme každých 14 dní nebo 3 týdny osobně a při telefonátech). Ale nevydržela bych to při tom, co ona by chtěla, abychom za ní jezdili skoro každý den, nebo abychom se k ní přestěhovali. Aniž by samozřejmě brala v potaz, že tím bych musela vzdát výchovné plány vůči svému synovi - bydlí na vesnici, kde není lautr nic než pole, takže pro děti tam není naprosto žádné vyžití, a kde je třeba hudebka a jiné volnočasové vyžití, které v dnešní době považuju za výsostně důležité. A co ta plíseň v domě, které se nelze tak snadno zbavit, přičemž kluk má na plíseň alergii... Atd. Moje máma tím pádem ani zdaleka není spokojená s tím, co my jako její děti jí dnes vracíme (žárlivě hledí na jiné rodiny, kde se děti za rodiči několikrát týdně sjíždějí; ale nevidí, že ti lidé jsou - narozdíl od mé mámy - tolerantnější a nechají své děti trochu dýchat).
Poučení? Je zoufale beznadějné upnout se jen na děti, a očekávat od nich, že nás budou ve stáří obšťastňovat. Můžeme doufat, že se nám to povede; že se nám povede vychovat je tak, že s námi sami budou šťastné, a budou nás vyhledávat. Ale neměli bychom je tím zavazovat a pověsit se jim na krk (kéž mám sílu se tím řídit, až mi jednou syn oznámí - mami, stěhuju se do Anglie...).