Přidat názor k článku Dítě versus finance

většinou tady spíš polemizuju s názory, které kritizují Tebe (podotýkám, že se nezastávám až tak konkrétně Tvého způsobu výchovy, protože Tě neznám, spíš jaksi "principů").
Ale napadla mě jedna věc, o které by sis možná měla popřemýšlet zase Ty. Moje máma měla štěstí, že mohla dělat práci, která byla vlastní její povaze. Sama sice popírá, že by to pro ni byla bůhvíjaká zábava, ale to je spíš tím, že si neumí spojit, že i věci, které baví, si člověk musí zasloužit pílí. (Bude to asi složitější, protože ona je trochu ze staré školy, a neuznává, že by někdo mohl taky něco dělat pro svoje pobavení, uznává víceméně jen práci, práci a zase práci. Proto mimo jiné mezi námi taky vládne jisté mezigenerační napětí, protože my zase neuznáváme "jen práci, práci a zase práci"...) Byla to učitelka. A protože ji její práce hluboce bavila, měli jsme dnes a denně na talíři děje školní, co se dělo, které dítě mělo problém, jak ona to řešila, co rodiče na to atd. atd. Spoustu krásných pouček pro výchovu jsem si z této "školy" odnesla, třeba tu, že když je dítě slabší, třeba čtverkař, a dostane trojku, zaslouží si pochvalu za píli, a když je jiné dítě jedničkář, tak za tu trojku dostane výtku, protože se málo snažilo. - A já, zoufalec zoufalá, jsem dobu v sobě měla bolest žárlivosti, protože jsem si říkala - kdyby stejně tak, jako přemýšlela o školních dětech, přemýšlela i o nás, o tom, co my skutečně potřebujeme! Musím v sobě nést bolest z toho, že její školní dětičky měly víc její pozornosti než my. Ano, starala se o nás. Věnovala nám spoustu péče. Ale spíš té hmotné. Zatímco o duševních potřebách školních dětí tušila spoustu věcí, o mých skutečných potřebách neví skoro nic dodneška...