Přidat názor k článku Dítě versus finance

K tomu, co píše Michal (a vlastně i Mirka)...
To, že lidem, kteří se nevěnují na prvním místě rodině zbudou na stará kolena jen oči pro pláč, je taky takové obehrané klišé. Nikdy nic není černobílé. :o)
Já na adoraci rodiny moc nedám z jednoho prostého důvodu - jediný člověk, kterého si z rodiny máme šanci sami vybrat je partner. Ostatní nám bylo "přiděleno". A buďto se holt vzájemně sneseme víc nebo míň nebo vůbec. Partnera nemám a těžko kdy mít budu, babička mi nedávno zemřela, jakou povahu bude mít syn zatím můžu odhadovat. S matkou a sestrou si moc blízké nejsme. Ale je tu ještě jedna věc. Přátelé. Přátelé jsou rodina, kterou si vybíráme sami. Tím je to pouto daleko silnější, alespoň pro mne, protože přátelé nemusí z hlediska nějaké obecné morálky pro durhého udělat nic, nejsou "rodina", ale když to přesto udělají, má to daleko větší váhu než povinnost.
Když se někdo upíná jen na rodinu, může se stát, že zůstane sám, až děti vyletí z hnízda nebo riskuje, že bude do smrti zavalen starostmi o děti, vnoučata, pravnoučata a nezbude mu vůbec čas na osobní život. Kdo myslí jen na sebe, zůstane pravděpodobně sám. Já to tak nějak rozděluju na víc stran. Ne proto, abych nezůstala sama, jsem sama ráda. Hodně moc ráda. :o))) Prostě proto, že mi to vyhovuje.
Moje kamarádka ze základky má přesně maminku, která by se pro rodinu roztrhala. Doma má neustále uklizeno, navařeno, napečeno, má pět vnoučat, o které se stará, kdykoli si dcery písknou, bere si je na dovolené, na chatu o víkendech. Když ji moje máma někam chce vytáhnout, tak složitě hledá volný den, aby mohla do divadla, protože támhle něco slíbila jedné dceři, támhle musí s jedním vnukem na kroužek nebo k doktorovi, další pátek chce jít druhá dcera na vínko s kamarádkama a ona musí hlídat tři její děti... a já jí to léta rozmlouvám, ona sama ví, že to dělá špatně, ale "nemůže si pomoct".
Moje máma je pravý opak, vnuka má jednoho a jediné, co považuje za "babičkovskou povinnost" je neustále mu vozit sladkosti, dárečky, kupovat hračky. Ale když chci, aby ho hlídala jeden večer, po návratu domů jí najdu ubrečenou, že to nezvládá, že jí bolí u srdce a už je na to stará (je jí 56, mámě kamarádky je o dva roky víc a má těch vnuků pět, opakuju). Nebere si ho na víkendy, ani na prázdniny, a když už s ním někam jde na odpoledne, musí mít s sebou sestru nebo kamarádku, protože by to sama "nezvládla". Ale sama zvládne jezdit starou plečkou po republice za příbuznými a známými, vymetat reklamní akce kvůli děsivým "dárkům zdarma", jezdit za přítelem do zahraničí, na dovolené...
Takže druhý extrém. Ani jednu cestu bych si já nevybrala, obě mi přijdou "mimo mísu". Nechci být ani ničí otrok, ani naprostej sobec. Proto beru důležitý lidi v mým životě v podstatě stejně, ať je to syn nebo nejlepší kamarád, u syna je to jen "ztížené" tím, že je malý a jsem za něj zodpovědná i právně, nejen morálně. Není dobrý mít jenom jednu jedinou věc, jeden cíl, jeden "smysl života". O jednu věc se snáz přijde než když jich máte x. :o)
Asi tak. :o)