Nezlobte se, Bello, ale nedá mi to. Jsem z pěti dětí, také věřím v Boha. Musím se zastat Andrei (už podruhé:-)). Ne proto, že bych to dělala stejně, ale proto, že chápu její obavy. A z vás cítím takové lehké pohrdání tím, že takto uvažuje. Přijdete mi tak nějak nebezpečně dokonalá. I to slovo "musí" to tak rádi my "věřící" používáme. Uvidíte ještě časem, jaké můžou přijít problémy. Nejde jen o dělení peněz mezi děti, ale také o dělení lásky mezi své děti. A je dokázáno, že rodiny s mnoha dětmi mají pak v dospělosti více problémů sami se sebou. Samozřejmě je to bráno statisticky. Vám ale přeju, aby to tak nebylo a svým způsobem vám fandím.
Nechci vás strašit, ale spíše vám nastavit i různé pohledy na věc. Nic nikdy přeci není tak jasné a neříkejte mi, že vše vidíte takto jednoznačně.
Andreo, nedejte se. Každý chceme, aby naše děti nezažívali to, co se nás v dětství hluboce dotýkalo.
Ale zároveň to nežeňte do extrému, ale to myslím, že neděláte. Alespoň jsem to tak pochopila.
Mě přijde fajn, že někdo má pět, šest, deset dětí a rodina je v pohodě, ale zároveň mi přijde fajn, když je děťátko jedno a jsou taky v pohodě. Tolerujme se.
Předchozí