Přidat názor k článku Když se to nestíhá aneb moderní příčiny párové neplodnosti

Ahoj vsem,
jsem rada, ze jsem narazila na tuto diskuzi, ktera mi dodala silu v tom, ze se na vsechno necitim sama a ze i ostatni resi podobne problemy. Asi pred dvema mesici jsem ze zoufalstvi napsala kratky clanek o svych pocitech, protoze jsem se potrebovala ze vseho vypsat. Nikomu jsem jej nedavala cist, ale mam pocit, ze sem se bude hodit a ze treba nekomu take pomuze. Hodne stesti pri snazeni!

Diskusních panelů na webu na téma „nemůžu otěhotnět“ je nepřeberné množství. Důvodů proč jsou naše pokusy neúspěšné je ještě více.
Obvykle jsou dopodrobna probírány všechny možné a nemožné důvody proč to nejde a co udělat, aby to šlo. Já, jakožto neúspěšná snažilka, jsem jejich pravidelnou a neúnavnou čtenářkou. Méně je však napsáno to tom, jaký má celý tento proces dopad na ženskou psychiku. Vám všem, kteří jste na tom stejně jako já, nemusím jistě popisovat, jak silně frustrující je příchod každé další menstruace. Ty bezedné, nekonečné, neovladatelné a racionálně nepodložitelné, tudíž i nezasvěcené osobě nevysvětlitelné pocity zklamání, beznaděje, zoufalství a osamocení. Ty nekončící naděje, že příště to určitě vyjde, když tomu trošičku pomůžu, když se budu více snažit, když budu mít lepší životosprávu, když budeme praktikovat tu správnou polohu, když budu pít ten správný bylinkový čaj, když udělám svíčku na trochu déle než minulý měsíc, když si nechám spočítat lunární dny plodnosti, když budu brát více vitamínu E či Babyplanu, když ...... a když osvědčené rady dojdou, lze na internetu v některém z diskusních fór vyhledat nějakou další osvědčenou radu, která některé šťastnější z nás zafungovala. Všechny tyto naděje se rozplynou příchodem M.
Nevím, milé snažilky, jak to nesete Vy a potažmo Vaše okolí, ale já velmi těžce. Při tom mé obavy jsou naprosto neopodstatněné. Naprosto neracionální. Snažíme se přece teprve pouhých osm měsíců. Ano vím, z racionálního hlediska je to směšné, do jednoho roku je to v normě, ale já ne a ne si poručit. Prostě a jednoduše to nejde.
Je mi 27 let, vdaná jsem právě těch zmiňovaných 8 měsíců. Mám báječného manžela (povětšinou :)). Za pár měsíců se stěhujeme do velikého bytu se zahradou. Mám spoustu koníčků a skvělé kamarády. Mám dobrou práci, kde se mohu maximálně realizovat a jsem v ní úspěšná. Kolegy děsí představa, že odejdu na mateřskou .... mě děsí, že neodejdu :) Těhotenství pro mě není únikem z nějaké nepříjemné reality. Právě naopak, mé tak moc chtěné těhotenství mi mou příjemnou realitu pomalu mění na nepříjemnou. Vzhledem k výše popsaným pocitům frustrace se přestávám soustředit na to, co jsem mívala ráda, a bohužel většinu energie směřuji k dotažení mých snah do cíle...tj. otěhotnět. Čím více se snažím, tím více jsem frustrovaná neúspěchem.
První měsíce snažení bylo vše v pořádku, věřila jsem, že stejně jako moje kamarádka o rok dříve, otěhotním třetí měsíc po vysazení HA. Teď k tomu mohu jen dodat ha, ha... I po uplynutí oněch tří měsíců bylo stále vše v klidu neb další z mých nejlepších kamarádek se snažila víceméně stejně dlouho jako já, s tím rozdílem, že měla jisté fyzické potíže. Byly jsme na to dvě, pravidelně jsme se informovaly o přicházející ovulaci a až do minulého měsíce i o přicházející menstruaci. Před čtyřmi týdny jsem se na ní tázavě zadívala a zeptala se jí, zda mi nechce něco říct? S malým uzarděním a obrovským úsměvem na tváři špitla „čtvrtý týden“. Nikomu jsem to nepřála více než jí, ale jen silou vůle jsem udržela slzy. A od té doby jsem jedno velké slzavé údolí. Mé nálady lítají sem a tam. Cítím se na to sama, bez parťačky, se kterou jsme se vždy báječně uklidňovaly. V práci jsem schopná se bezdůvodně rozplakat. Chvíli jsem si jistá, že už to brzy vyjde, ve druhé chvíli jsem si naprosto jistá, že to jen tak nevyjde. Čím více se snažím, čím více o tom čtu a čím více na to myslím, tím více je mi jasné, že to jen tak nevyjde, protože se to stalo středobodem mé existence Nechci tomu tak, nebaví mě to, způsobuje mi to potíže v partnerském vztahu, ale nedaří se mi tomu pomoci.. Nehledě na to, že ještě před rokem bych svoje nynější chování u nějaké cizí holky považovala za „pipinoidní“. Jak moc je mi to dnes líto, že jsem nebyla schopna se nad tím více zamyslet a bez snahy pochopit cizí problém si dělala unáhlené úsudky.
Velmi ráda bych tento článek zakončila tak často zmiňovaným HAPPY ENDEM....a když jsem na to přestala myslet a vůbec jsme se plánovitě nesnažili, tak to nečekaně a samo přišlo. Bohužel, neskončí to happy endem, tento článek jsem se rozhodla napsat, abych alespoň trochu ventilovala všechen ten přetlak, co se ve mě hromadí. Snažím se nezatěžovat tím manžela, protože i přes to, že je miliónový, tak jen těžce chápe, co se to děje s tou bezstarostnou a veselou bytostí, kterou si vzal. Kamarádky se tím také snažím nezatěžovat, aby to moje slova nebyla interpretována, jako nepřejícnost vůči štěstí mé těhotné kamarádky. Asi pochopíte, že pro mámu je to také obtížné téma.....tak jste mi zbyly jen Vy, milé snažilky. Doufám, že alespoň některé z nás pomůže fakt, že v tom není sama a že stejné pocity sužují i jiné bytosti, i když se o nich veřejně moc nemluví.