Clanek je psan pomerne pekne, ale prece jen bych autorovi vytkla nektere drobnosti. Totiz popisuje detska nadani a to jak je dulezite ho rozvijet v rannem veku, ale soucasne asi od 2/3 hovori k dospelym, o tom jak umelecke nadani proziva dospely a jak s nim zije. U ditete je skutecnost slozitejsi, je totiz odkazano na dospele ve vsem v case, ktery muze svemu nadani venovat, i to jak je nadani brano. Clanek je psan tak, jako by dite melo moznost posoudit svou praci s urcitym odstupem. Umelecky nadane dite potrebuje predevsim podporu a to je uloha rodicu, ne jeho, rodice musi odhadnout jestli nadani staci na to, aby se dite prosadilo nebo ne, protoze rvat dite pres jeho roztouci nezajem do neceho, co mu podle nazoru dospeleho jde, projekce dospekych na tema, kdyz jsem to nikam nedosahl ja, tak alespon moje dite, nebo naopak dusledne prehlizeni jakehokoli nadani, jsou faktory, ktere deti vedou do slepe ulicky, jsou na tom pak casteji hur nez deti nenadane, jsou zmatene, otresene, a mohu potvrdit, ze jsou zvysene citlive a tak se uzaviraji do sebe a bud ve svem nadani hladaji to, co jim skutecne muze dat: uvolneni, uklidneni, utechu a podporu pri vsem co je potkava, nebo cinnost za kterou jsou trestani a ktera je prehlizena nebo za kterou jsou rodici, nebo spoluzaky zesmesnovani. Umelecke nadani neni vzdycky jen dar, nekdy to muze byt dar na zpusob Danajskeho kone, na povrchu vzbuzuje zavvist uvnitr beznadej a zmatek. Takze cely clanek by se mel zabyvat detskou psychikou a ne psychikou umelecky nadaneho dospeleho do jehoz zivota vnejsi okolnosti nezasahuji natolik, aby nemohl udelat neco, co mu dodava radost.
Předchozí