Přidat názor k článku I samostatnost má své hranice

Ahoj Destovko! Presne ti rozumim, bohuzel :(
Mam starsiho bratra (o 5let) a moje mama ho vzdy ve vsem podporovala a uprednostnovala. Dela to doted. Vzdycky se rozumnelo samo sebou ze kdyz jsem holka tak se mnou nejsou problemy, poslouzim vsem znamym a pribuznym kdykoliv jakkoliv, neni potreba me nijak odmenovat ani chvalit. Mozna si za to muzu sama neb jsem mela pocit ze jsem prece statecna a samostatna a ze si toho jednou nekdo vsimne. cekat na oceneni je zbytecne. Ovsem ted mam taky rodinu a jsem najednou cernou ovci. Zarekla jsem se totiz ze "blbcem k veceri" uz proste nebudu a odmitam se obetovavat pro ruzne podrzfunkce. Kupodivu se mi nechtelo v sestinedeli porad rodinnou oslavu (slavime 4 svatky najednou)...stejne prijeli, nehodlam vycerpana a nevyspala stale znovu rozebirat pseudoproblemy me depresivni matky ani ji sverovat pulrocni mimonko aby se "rozptylila a mela zabavu" (neni na tom dobre ani zdravotne a poradne ani neutlaci kocarek)apod.. Nekdy si rikam kde jsem udelala chybu...asi jsem byla moc samostatna, otazkou je jak to dite ma samo vedet ze to co je mu predhazovano jako idealni vzor chovani neni tak uplne optimalni. Kazdopadne pouceni pro mne pro vychovu mych deti, neznam horsi pocit nez nejistotu zda me vlastni matka ma alespon trochu rada. To svym detem nikdy neudelam a budu jim to dokazovat a opakovat i kdybych s tim mela byt trapna. Doufam ze se tim nedostanu do nejakeho opacneho extremu? :)