Přidat názor k článku Den opuštěných dětí

Ahojky,

asi hodně záleží na dítěti. Naše zkušenost byla, že Pavlík chápal návštěvy jako pobyt u kamarádů a děcák jako domov. Byl dost starý na to, aby si uvědomoval, že u nás nemůže žít. Je založením optimista, který se raduje z každé maličkosti. Návštěvy ale neprobíhaly stylem "lunapark". My jsme oba studovali a měli hodně hluboko do kapsy, takže jsme nějdřív doháněli školu (Pavča měl potíže s matematikou a fyzikou), pak se vařilo do zásoby(děsně rád mi pomáhal) a pak se někam šlo ven. A když bylo zkouškový a my jsme nevěděli, co šprtat dřív, tak byla dohoda, že třeba Pavča uvaří a my budeme šprtat a pak budeme jenom jeho, nebo třeba šel ven jenom jeden z nás. Ale čas od času byl samozřemě i velkolepý výlet někam na hrad, nebo do Zoo. Horší to bylo, když s náma jela i Nikča. Ta moc ráda ohrnovala nos na čímkoliv, navíc si ji párkrát vzala na víkend rodina, co ji protáhla vším možným luxusem, takže u nás se jí nelíbilo.
Po dohodě s ředitelem děcáku jsme si dali pozor, abychom Pavčovi nedávali peníze, prý to nedělá dobrotu. Nikdy si o ně neřekl, spíš o knížky a tak. Dostával od nás pravidelně telefonní karty, aby nám mohl volat.
Když jsem se ho, už jako dospělého, ptala, jestli mu nevadily ty "chudé" víkendy, když Nikča si užila super zábavu. Prý si u nás připadal jako mezi kamarády a věděl, že mu dáváme maximum, co můžeme a byl u nás šťastný. A dneska je prý rád, že viděl obyčejný život i s tím počítáním každé koruny a vařením ze zbytků. Mmch., když se nám narodila dcera (byl první rok na učňáku), tak jí udělal kolíbku. Na materiál si musel vydělat a jeho mistr mu pomohl s výrobou. Když mi ji předával a choval malou v náručí, tak jsem brečela radostí. Odchovala jsem v ní i syna a schovala ji. Až bude mít Pavlík první dítě, tak se v ní bude kolíbat.