Já jsem s článkem taky spokojena, ráda si čtu o tom, jaké je to jinde, i když ne všechno se mi musí líbit.
Jsem profesí učitelka prvního stupně základní školy, učila jsem na škole, která byla docela aktivní, co se různých programů pro děti i veřejnost týká. Od kolegyň jsem obkoukala taky nějaké to drobné zapojení rodičů, vše pouze na dobrovolnické bázi. A zjistila jsem, že je potřeba si nejdříve získat důvěru rodičů a pak to jde. Na školní výlet nemohla škola uvolnit dalšího pedagogického pracovníka, takže s náma jako dozor jela jedna maminka (byla toho času na mateřské). Na další výlet pořádaný o víkendu jely jiné maminky a další holčičky dědeček, bylo to skvělé. Někteří rodiče byli ochotní udělat pro své děti a jejich kamarády mnoho, ale našla se taky spousta takových, kteří si mysleli, že o to se má přece postarat škola. Není to všechno jen o čase, ale spíš o zájmu. Kdo chce, trochu času si ve většině případů udělá, někdy stačí jen materiální pomoc (různé zbytky na rukodělné práce apod.). Já ráda plánuju podobné akce a vždy při tom taky zapojím celou širší rodinu, tak jen aby si některé maminky uvědomily, že pro učitele je tohle všechno taky spousta práce navíc, za kterou krom dobrého pocitu nemají žádnou odměnu.
Za inspiraci autorce díky a těším se na další podobné příspěvky od těch, kteří už podobné aktivity dávno znají a hýří sborníkem ještě lepších her (a je mi úplně jedno, jestli to děti provozují v Americe, Tanzánii nebo Čechách, protože děti jsou všude stejné a já se ráda inspiruji kdekoliv).
Předchozí