Přidat názor k článku Dítě versus finance

Motivace mladých lidí.

V listopadu 1989 proběhl pouhý náznak revoluce a proto následně došlo k parciální transformaci. Byla transformována jen ekonomika. V oblasti společenské k žádnému přizpůsobení mezilidských vztahů novým ekonomickým podmínkám nedošlo. Nekritické kopírování převážně německých vzorů, charakterizované například snížením státem zohledněných nákladů na výchovu dětí pracujícím rodičům z 53% v roce 1992 na pouhých 12,5% po roce 1993, dále zrušení i když malého časového bonusu odchodu do důchodu matkám dětí pod záminkou, že se jedná o dědictví totality, (I. Tomeš - Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost, Praha 2001, str. 151) nebylo ani omylem přizpůsobením společenských vztahů nově nastavenému ekonomickému řádu. Jen nás zavedlo do stejných problémů, s jakými se dlouhodobě potýká ekonomika tzv. vyspělých zemí EU.
Míra přerozdělování, navíc prostřednictvím nesmírně drahého úřednického státního aparátu překročila všechny meze. Státu odevzdáme téměř polovinu peněz, které má pro nás připravené zaměstnavatel. Z toho si můžeme ještě docela dobře žít, ale jen za podmínky, že si nepořídíme děti. V opačném případě se dostáváme do soukolí schizofrenně se chovajících státních institucí. Podle Ministerstva financí České republiky v rodinách s 1 - 3 dětmi a nejčastější mzdou (po 15 500,- Kč) stačí 794,- Kč (500 Kč daňový odečet + 294 Kč dětské přídavky) na jedno dítě měsíčně. Český statistický úřad přitom vykazuje (za rok 2004) ve stejných rodinách s 1 - 3 dětmi skutečné náklady 6 352,- Kč na jedno dítě měsíčně. Stát se v tomto případě chová jako pacient s rozštěpem mysli, celkovým úpadkem osobnosti a se sklonem k sebevraždě.
Vztaženo k rodinám z předchozího odstavce, rodina se 2 dětmi odvede státu na daních 15 653,- Kč, stát ji zohlední na daních částku 1 000,- Kč a navíc, vzhledem k tomu že z rodiny díky daňovým odvodům udělal sociální případ, jí přidá 588,- Kč na 2 děti. Tím ale diskriminace a lži ze strany státu vůči rodinám pracujících rodičů, degradovaným na sociální případy, zdaleka nekončí. Dostávají se pod tlak státní propagandy, která nestydatě tvrdí, že vydatně pomáhá rodinám s dětmi. Jistě, je to ovšem tvrzení že hrušky a jablka jedno jsou a mezi rodiči pracujícími a nepracujícími není žádný rozdíl. Přitom náklady na výchovu dětí jsou dnes z 87,5%, to znamená téměř výhradně, investicí pracujících rodičů.
Komu by se chtělo mít pro sebe poloviční příjmy (53,2%) při dvou dětech, k tomu dvojnásobek práce a čtyřnásobek starostí, když mi důchod v průběžně financovaném a státem garantovaném I. pilíři zaplatí děti cizích lidí! Platí zde definice, která říká: "Čím sociálnější je státní sociální politika v dnešním deformovaném pojetí, tím více na ní doplácejí pracující rodiče".

Zkuste si odpovědět na otázku: má pravdu stát, který rodinám s nejčastějšími příjmy odejme 15 653,- Kč na daních a přidá jim 1 588,- Kč na dvě děti, když tvrdí že masivně podporuje rodiny ?

Ještě jedna otázka. Je takováto politika státu pro mladé zodpovědné pracující lidi, kteří se rozhodují založit rodinu motivující a tedy pro-rodinná a nebo naopak odrazující, proti-rodinná ?

A neodpustím si do třetice otázku: mají pravdu ti sociologové a demografové, kteří do nekonečna opakují, že nedostatek dětí je způsoben změnou chování mladých lidí upřednostňujících kariéru a konzum před manželstvím a výchovou dětí ?

www.ivopatta.cz
V Praze dne 21. června 2007