V domě našich rodičů se porůznu vyskytují tři kočky. Jedna z nich neustále dělá všude možně loužičky, chlupy jsou taky naprosto všude. Nechápu lidi jako je moje mamka, kteří si nechají kočkami zničit byt, neustále likvidují loužičky, pach, chlupy, ale na kočky nedají dopustit.Takže to, co popisuje autorka, znám. Děti k rodičům pouštím, i když mladšího co nejméně, protože je alergik. Ale přišlo by mi divné nutit mamku, aby ty kočky omezila nebo dala pryč - je to její volba. Ona ví, že tam kvůli nim chodím dost nerada a ještě méně ráda tam pouštím děti. Když se chce vidět s dětmi, chodí spíš k nám, tatík bere děti na procházky a kočky nám vlastně ani moc nepřekážejí. A to přesto, že s rodiči bydlíme vedle sebe.
Takže když to shrnu - já bych nic nehrotila, tchýni bych k omezení koček nenutila, spíš bych hledala oboustranně přijatelný kompromis. A hlavně s tchýní mluvila o tom, co se mi nelíbí, proč, atd. Bez emocí, v klidu. Kvůli kočkám bych si nechtěla kazit rodinné vztahy. I když autorku fakt chápu.
Předchozí